Minulé úterý prošla vládní koalici reforma. Protlačila ji díky dvěma přeběhlíkům a díky tomu, že premiér nějak, nevíme přesně jak, zkrotil vzpurné poslance ODS shluklé okolo Vlastimila Tlustého ze Slaného. Můžeme říci: Mirek Topolánek zase zvítězil, a to v zápasu opravdu klíčovém. Prohrát, padla by nejspíše jeho vláda a přišly by předčasné volby. Ještě pořád je to muž, který vyhrává, „muž, který má štěstí“, jak ho před lety charakterizovala jeho žena Pavla.
Topolánkova schopnost převálcovat soupeře je pozoruhodná. Více než štěstí u něho funguje taktika. Něco chce a jde za tím jako buldok. Koupí dva poslance z protitábora a postaví tak demokracii na hlavu. Musí překonat odpor zneuznaného, a proto velmi nebezpečného soupeře Tlustého. Ten nejenže pochází z klausovské líhně, do níž se Topolánek nevejde a kterou v ODS tiše potírá a odstavuje, ale navíc dodnes nevydýchal fakt, že nevede ministerstvo financí. Ať si o Topolánkovi myslíme, co chceme, ať nám jeho vulgarity lezou krkem sebevíc, přesto musíme uznat, že v sobě skrývá nečekaně velkou sílu, když dokázal, aby Tlustý potupně, zkroceně zvedl ruku pro reformu, s níž zjevně nesouhlasí.
Stejně výjimečný, ba ještě mnohem výjimečnější je lidovecký poslanec Ludvík Hovorka. Vydržel stát proti všem koaličním poslancům, neprodal svůj názor. V Česku postoj nečekaný, vzácný, krásný. Nedělejme si však iluze, vzdorovat člověku, jako je Jiří Čunek, předseda lidovců, stojí krev. Snášet pohledy kolegů, které říkají: kvůli tobě můžeme klidně přijít o křeslo ve sněmovně, může padnout vláda, budou nové volby a my skončíme! Teď je naprosto jasné: Hovorka už příště poslancem (ani senátorem) nebude. Nesouhlasí se zdravotní reformou a zaplatí za to. Jak vidno, svobodný postoj něco stojí za každého režimu.
Naprosto opační jsou oba přeběhlíci, Melčák s Pohankou. Možná je teď poslanci koalice plácají po ramenou: Pomohli jste dobré věci... Ale nikdo nepochybuje, že jejich motivem nebyla „dobrá věc“. Buď jsou vydíráni, nebo byli koupeni, stěží najít jinou variantu. A co že to vlastně sněmovnou Topolánek protlačil? První krok zásadního obratu. Podstatou reformy není nějaké optické snižování daní. Ve skutečnosti se posouváme ke stavu, na jehož konci nám stát už nic „nedá“, ale sám dost dostane. Různé sociální dávky, úlevy, dotace jednotlivcům, příspěvky, to všechno se buď sníží na minimum, nebo úplně vymizí. Spoléhat se na přerozdělující státní pokladnu nepůjde. Politicky se tomu říká „konec sociálního státu“. Zadluženost země nás dostrká k valnou většinou občanů nechtěné, přesto zdravé samostatnosti. A ministerstvo financí si jistě libuje, že se zvedá DPH, druh daně, z níž je příjem jistý.
