Po Polsku, Slovensku a Maďarsku se už i Česko může chlubit, že mělo premiéra, který se ochotně tahal s komunistickou tajnou policií. Archivů ministerstva vnitra se ujala čerstvá krev, socialisté šli od válu a objevují se nová fakta. Minulý týden MF Dnes zveřejnila, že Josef Tošovský, předseda vlády v roce 1998 a deset let guvernér České národní banky, pilně pracoval pro ekonomickou rozvědku StB. On to, zřejmě věren slibu mlčenlivosti, popírá.
Proč spolupráce vyplula tak pozdě? Revoluce v roce 1989 byla sametová. Nebo jinak – nebyla to revoluce, ale dohoda o předání moci. Jsme rádi, že netekla krev, ale nejsme rádi, že estébáci, velká komunistická zvířata a pilní donašeči StB nejen nebyli potrestáni, nýbrž se jim mnohdy vede mnohem lépe než bývalým politickým vězňům.
V roce 1991, v době federace, byly přijaty lustrační zákony. Pamětníci ještě dnes vzpomínají, jak těžké bylo tyto nedokonalé, nedostačující normy prosadit. Jak hned čerství demokraté volali: To nebude spravedlivé, budeme spoléhat na záznamy tajné policie, jíž nelze věřit! Jistě, „lustrák“ není spravedlivý, například byla (chybně) vynechána I. správa StB, rozvědka, jejíž práce byla stejně všivá jako činnost II.správy, potírající vnitřní nepřátele. Ale na druhou stranu se díky lustračním zákonům dost křiváků nedostalo na špičková místa, kam by jinak nalezli.
Později (1996) byly zpřístupněny svazky StB. Opět nedokonale a opět přes velký odpor čerstvých demokratů. Argumenty proti byly podobné: Nemůžeme věřit estébákům. Ublíží to lidem, o nichž se ve svazku píše! Jména byla tedy začerňována. A ti, kteří ubližovali, ničili, manipulovali, byli dál, byť o něco méně, chráněni. Ke svazkům směli jen lidé, na něž byly vedeny. Od roku 2001, po změně, kterou prosadila ODS, za což jí patří dík, jsou svazky přístupné všem. Trvalo to jedenáct let.
Roku 1999 jsme vstoupili do NATO; proto byl vybudován Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Ten měl vysoké státní úředníky zkoumat mnohem tvrději, dokonce za pomoci tajných služeb. Hned se ozvaly hlasy: Zrušte lustrační zákon, už ho není třeba! – Omyl. Ukazuje se, že potřeba je nadále a měl by se rozšířit jak o I. správu StB, tak o skupiny dosud nezařazených donašečů.
Tošovský byl podle spisu, z něhož čerpá MF Dnes, „ideový spolupracovník“ StB. Tato kategorie v lustračním zákoně bohužel chybí. Pro něho ideální: nemusel podepsat vázací akt. Byl tak vysoko, byl natolik člověkem minulého režimu a jeho politické policie, že vše probíhalo na jiné bázi. Dokonce prý estébáky úkoloval. Píše se nyní, že nikoho neudal, nikomu neublížil. Zaplaťpánbůh, ale asi to po něm nechtěli. Ostatně máme jen kusé informace, nevíme, jestli je to pravda. V každém případě byl Tošovský dítětem bolševického systému (1976–1989, třináct let, členem komunistické strany). A to už je slušný souběh: být v partaji a ještě dělat pro StB. Moc prima premiér půlroční „havlovlády“. Kam se hrabe bývalý federální premiér, komunista Marián Čalfa.
Tošovský zatajil, že dělal pro komunistickou rozvědku. Lhal. Premiér Česka nesměl být kolaborantem StB a Tošovský to dobře věděl. Zapřel minulost. Z tehdejšího prezidenta Václava Havla, který si ho vybral, udělal blbce. A z celé vlády, kterou vedl, a z většiny z nás. Spokojeni mohli být jeho bývalí řídící důstojníci, třeba podplukovník StB Sojka. Ten ho také mohl vydírat. A nejen on.
Když Tošovský premiéroval, poradce pro tajné služby mu dělal Tomáš Kadlec, postava dnes nechvalně známá, podezřelá. Zřejmě na jeho radu chtěl Tošovský BIS, kontrarozvědku, rozpustit a postavit znovu. Nejspíše se mu nelíbilo, že v BIS pracují téměř výhradně noví lidé, že mezi nimi natrefí jen na málo starých kolegů z StB. Kadlec se posléze stal šéfem NBÚ. Existuje podezření, že za jeho éry byly prodávány prověrky. A prověrku pro NATO, tu nejvyšší, dostal v roce 1999 od Kadlece i agent Tošovský.
Odhalená minulost Tošovského je hanba. Premiér – ideový spolupracovník StB – fuj. A má to i horší důsledky. NATO od této chvíle nemůže věřit jediné prověrce, kterou NBÚ vydal místním občanům. A my nemůžeme věřit NBÚ. Vláda by měla nechat přezkoumat tisíce vydaných prověrek a Tošovskému ji ihned zrušit. Na druhou stranu je dobře, že minulost, byť trapná, vychází na světlo. Sedmnáct let od převratu – je to pozdě? Lepší teď než nikdy.
Ilustrace: Martin Velíšek
