Martin Fendrych: Pocit bezmoci

Dva muži, Jan Tamáš a Jan Bednář, tři týdny hladověli proti americkému radaru v Brdech. Aby tam nebyl. Nebo aby tam byl, pokud ho veřejnost odsouhlasí. Aby byli občané vtaženi do rozhodování. Minulé úterý hladovku skončili. Pokračovat budou osobnosti (Tamáš a Bednář zřejmě osobnostmi nejsou), herci, politici, novinář... Co s hladovkou? Je směšná, demagogická, má nějaký smysl?
   
Ve svém okolí slyším spíše odsouzení: Jsou to sektáři, jedině ti jsou schopni takhle jednat. – Chtějí se zviditelnit, procpat do médií, o nic jiného jim nejde. – Jsou to pomatenci, šílenci, mimoňové. – Vydírají nás (míní Vlasta Parkanová, ministryně obrany za KDU-ČSL). A naopak jsem se dočetl, že je kdosi přirovnává k Janu Palachovi, vidí je jako lidi schopné nejvyšší oběti.
   
Postoje k hladovkářům se dělí podle přístupu k radaru. Komu radar v mém okolí nevadí, má hladovkáře za blázny. Ne každý. Koho radar dráždí, většinou mladé muže a ženy, ten Tamáše s Bednářem spíše podporuje. Klasický přístup ale vypadá nějak takhle: To jim ten radar stojí za to; vždyť snad zase o tolik nejde, ne?
  
Sofistikovaný postoj má jinou podobu: hladovka je přípustná v době nesvobody. Ve svobodě je to vydírání. Vychází se automaticky z toho, že my samozřejmě žijeme ve svobodné, demokratické societě. Kam by to došlo, kdyby si každý všechno chtěl prosadit hladovkou?
   
Potíž tkví v tom, že politika není jednoznačná. Nikdy nebyla. Za bolševika se jevila jako dvojková soustava: proti komoušům, nebo s nimi. Dnes ale není tak jednoduché říct: radar ano, radar ne. Ta věc má mnoho nezřetelných nuancí – nejde jen o vděčnost Americe, na niž má jistě právo, ale i o postoj k Rusku. Zároveň se řeší, jestli u nás mají po letech ruské okupace bytovat cizí vojáci. (Že jich je pár, to nerozhoduje.) Další pohled: ohrožení. Radar je vojenské zařízení, automaticky slouží jako cíl. Jak Rusům, pokud by nastal konflikt, tak teroristům, proti nimž je oficiálně namířen. Své okolí tedy skutečně ohrožuje. Aktuálnost té hrozby je ovšem nesnadné určit.
   
Snad nejpodstatnější v plejádě nejednoznačností je vztah vlády a veřejnosti. Podle jedněch má stávající garnitura (vláda a zákonodárci) právo o radaru rozhodnout, podle jiných ne – neměli to v programu. Vyžadují referendum, veřejné debaty, vysvětlování, přesvědčování.
   
A tady se dá vykutat podstata protestu, hladovky i poměrně masivního odmítání radaru, o kterém svědčí průzkumy veřejného mínění. Radar je spouštěcí mechanismus. Kdyby měla česká společnost, její jednotlivé nepolitické skupiny a občané, silné slovo, pak by možná Tamáš s Bednářem nehladověli. Jenže my jsme denně svědky toho, čemu se trochu vyčichle – a přece přesně – říká arogance moci.
   
S lhostejností establishmentu, s nezájmem a odtud plynoucí bezmocí se občan setkává často. Začíná to, dejme tomu, u banálního stavebního řízení, pokračuje přes různé dopravní projekty, do nichž místní „nemají co kecat“, rozvíjí se to při setkání s justicí, ať už osobním nebo zprostředkovaném (kauza Čunek, Gross, Krejčíř, Pitr a další a další případy) a končí u vlády. Mluvíte s ministrem (minulý týden třeba TÝDEN s Alešem Řebíčkem) a jemu je úplně jedno, jak vypadá, jak bude posuzován, co vykládá. Prostě to „má na čtyři roky“ a dělá si, co chce. S radarem je to podobné. Debata ČT v Brdech ukázala, jak neuvěřitelně arogantní, nadnesený, pohrdavý dokáže být třeba bývalý disident, nyní vicepremiér pro zahraničí Saša Vondra. Nechutné.
  
Právě ten pocit bezmoci (vládnoucí skupina si v zemi dělá, co ji napadne, a na nás kašle) vede k tak krajním postojům, jako je třítýdenní hladovění.
   
Tamáš a Bednář jsou členy Humanistické aliance, která u nás nemá vliv, pro mnohé je směšná, ač ji podporoval třeba filozof Milan Machovec, který byl všecko možné, jen ne směšný. A další politici se jejich hladovky chytli. Třeba Jiří Paroubek. Komické – on přece dřív podporoval radar, a hlavně: je typickým arogantem moci. Ale i to patří do nejednoznačnosti politiky.
   
Sám nemám nic proti radaru USA v Brdech. Ale ti dva hladovkáři mě nutí, abych o tom více přemýšlel. Nemám je za blázny, sektáře, nebezpečné chlapy. Apel na úctu k veřejnosti je cenný, pocit bezmoci velmi nebezpečný, arogance, drzost a neúcta k lidem zlá.

Ilustrace: Martin Velíšek