Martin Fendrych: Postižení (mezi) reformami
22.04.2007 12:47
Nedá se nic dělat, reformy musejí bolet, říkají ekonomové. V pořádku, stát moc rozhazuje a měl by šetřit. Ale jsou oblasti, kde už je bolesti dost a kde by se mělo pomáhat, ne škodit. To se týká lidí s handicapem.
Nedávno vláda oznámila, že hodlá ušetřit i na podpoře pro firmy, které zaměstnávají nadpoloviční většinu zaměstnanců se zdravotním postižením. Dnes dostávají i necelých třináct tisíc korun měsíčně jako příspěvek na takového pracovníka. Reformní vláda chce částku snížit až o sedm tisíc měsíčně. Důvod: „Tento příspěvek je vůbec nejdynamičtěji rostoucí sociální výdaj,“ sdělil Petr Nečas Právu. „Tento systém je rozsáhle zneužíván podnikavci na úkor zdravotně postižených a daňových poplatníků.“ Za tři roky stát na tento druh podpory vydal třikrát více a příští rok má suma činit 2,2 miliardy korun. Podle expertů zmizí třetina částky na účtech firemních podvodníků. To je hodně.
Proti sobě stojí dva trendy. První: zapojit lidi s různými typy postižení (fyzickými, mentálními, kombinovanými) do života. Donedávna byli handicapovaní občané zavřeni v ústavech a pohlíželo se na ně jako na nepoužitelné, neproduktivní, na blázny. Byli „uklizeni“, aby nekazili obraz společnosti. Dnes vycházejí z izolace a dokazují, že jsou mnohdy schopni pracovat a o práci stojí. Je pro ně „cestou do normálu“, kam patří. Podpora firem, které je zaměstnávají, představuje ideální řešení – nejde o pasivní dávku, handicapovaní mohou být aktivní, žít naplno, ne za zdí.
Druhý trend: zastavit rozkrádání dávek. Je drsné a dost hnusné, že majitelé některých chráněných dílen vykazují fiktivní zaměstnance a příspěvek shrábnou sami. Neokrádají „jen“ státní kasu, ale i postižené lidi. Pokud Nečas příspěvky na zaměstnávání lidí s handicapem razantně sníží, mnoho míst, jichž je nedostatek, zanikne.
Jedna chráněná dílna v Soběslavi zaměstnává šestnáct lidí s mentálním a kombinovaným postižením plus několik dalších se sníženou pracovní schopností. Pokud se příspěvek sníží, přijde o více než půl milionu korun ročně a zavřou ji. Dodejme, že dva handicapovaní do této chráněné dílny přišli z nechráněných míst, kde byli šikanováni, okolí jimi pohrdalo a vysmívalo se jim... Ještě poznámka – už dnes úřady práce registrují více než sedmdesát tisíc nezaměstnaných mužů a žen se zdravotním postižením; pěkný dav.
Snížit příspěvek je snadná cesta pro státní finance (místo dvou miliard vydá jen jednu a možná ještě méně, zaniknou-li dílny) a špatná pro postižené. Práci budou hledat ještě hůře. Stát neumí chytit a potrestat podvodníky, tak radši poškodí ty, kteří za nic nemohou. Možná by se našla i jiná cesta; taková, jakou zavedl zákon o sociálních službách. Lidé s postižením dostávají od státu příspěvky na péči přímo a sami si vybírají zařízení, kde je jim poskytována profesionální služba. Změna platí od ledna a zatím drhne (někteří od začátku roku příspěvek na péči ještě neviděli), ale je dobrá – bere lidi s handicapem vážně.
Příspěvek na zaměstnání pracovníků s postižením by se také mohl adresovat přímo na jejich účet; o to méně by jim potom firma za práci platila a příspěvku by se nedotkla. Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása zase navrhuje, aby byl příspěvek vyplacen přímo na mzdu zaměstnance chráněné dílny.
Věřme, že Nečas nechce handicapovaným uškodit a že vyřeší i jiné problémy, například dotace, které stát posílá do sociálních služeb. Rozdělují je kraje. Často podle vzoru bližší slipy nežli kalhoty. Velké částky postrčí svému zařízení, tedy ústavům, které spravují, méně nebo nic pak dají zařízením obcí nebo jiným nevládním, nestátním organizacím. Příklad: Sobotín na Šumpersku. Evangelický Domov odpočinku ve stáří tam dostal poloviční dotaci než srovnatelné krajské zařízení (stejný počet klientů, stejný typ služeb). Nekrajská zařízení nemají žádnou dotační jistotu, ač poskytují stejnou službu jako krajská. Jejich činnost se pak soustřeďuje na nekončící lov finačních darů, psaní projektů a shánění grantů od státu a Evropské unie.
Výsledek krajského přerozdělování: klient (občan s nějakým stupněm závislosti na cizí péči) dostává peníze do rukou, aby si vybral, ale možnost volby, kterou mu má garantovat ministerstvo práce a sociálních věcí, de facto ztrácí; „vybrat“ si může jen krajem spravované zařízení, i když třeba stojí o jiné.
Tato vláda by měla pečlivě dbát na to, aby lidem, kteří žijí těžší život, nepřitěžovala. Katolík v čele sociálního resortu to snad pochopí.
Autor: Martin Fendrych
Ilustrace: Martin Velíšek
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.