Martin Fendrych: Právo na h...

Tři tisíce obyvatel hlavního města si u soudu stěžovalo na neúnosný bengál, který do jejich bytů permanentně doléhá z magistrály. Soud pro Prahu 1 jejich žalobu shledal jako oprávněnou – a zamítl ji.

Hluk v domech u magistrály dosahuje ve dne 77 decibelů (hygieniky je povoleno 60) a v noci 70 decibelů (povoleno 50). Je to asi jako byste stáli u zapnutého elektrického mlýnku na kávu, mixéru nebo vysavače. Nedá se v tom žít.

Soudkyně Libuše Fritzová žalující zklamala. Uznala, že magistrát, který výpadovku vlastní, toleruje nadměrnou hlučnost, ale zároveň konstatovala, že situace není v dohledné době řešitelná. Fritzová, rodačka z Haratic v Podkrkonoší, jistě nebyla motivována obavou, aby mocnému městu nešlápla na kuří oko. Je známa tím, že katedrálu svatého Víta odvážně přiřkla katolické církvi. Můžeme si být jisti, že žalobu proti městu neodflákla.

Nejspíš nechtěla vynést rozsudek, který sice dá za pravdu žalujícím, ale tím to skončí, protože není v silách magistrátu v blízkém čase decibely z aut snížit níž. (Nevymahatelný rozsudek zesměšňuje právo.)

Obyvatelé bytů v okolí magistrály vidí věc jinak. Žijí desítky let u pražské tepny a její nekonečný rachot narůstá. Normy jsou překročeny, hluk lidem prokazatelně škodí. Jsou v právu, ale na věci to vůbec nic nemění. Zdá se, že právo je tu k ničemu, i když rozhoduje poctivá soudkyně. Ani tři tisíce lidí nestačí na to, aby se na magistrále brutálně snížila rychlost, byl omezen počet pruhů nebo dálnici v okolí domů rychle pokryl protihlukový asfalt.

Nikdo si nedovolí vyrukovat proti automobilovému provozu, ucpat Prahu, zásadně omezit rychlost na výpadovce z města, přiškrtit „výtok a přítok“ aut a nákladních vozů. Lidé v okolí magistrály mají právo na hluk.

Nejlogičtější, realitě nejbližší řešení by bylo nikoli nastavět protihlukové bariéry, nikoli ztišit hukot gum na betonu, nikoli jezdit do Prahy a v ní krokem, nikoli postavit obchvat (po magistrále se stejně bude jezdit dál), nýbrž zrušit výjimky a natvrdo zvýšit povolenou hranici decibelů rovnou třeba na osmdesát. Protože tak to ve skutečnosti dopadlo. Dát randálu zelenou, dokud se nezblázníme.

Ostatně nebude divu, až nějaký zoufalec vyhodí Nuselský most do povětří a řekne: „Já se z toho hluku pomátl.“


Autor: Martin Fendrych