Martin Fendrych: Role klaky v tuzemské politice

Málokdy se politik „odkope“, bezelstně ukáže, oč mu jde. Naposledy se to podařilo předsedovi sněmovny Miloslavu Vlčkovi (ČSSD), který na sebe upoutal zájem díky bravurnímu stylu, s nímž vedl volbu zemské hlavy.

Nedlouho po velevolbě v rozhovoru pro TÝDEN vysvětlil, proč dělá politiku. „Co budeš, když se vzdáš mandátu? Nula!“ O chvíli později dumal, co by se stalo, kdyby z politiky vypadl: „Co by s nimi (s ženou a dítětem) bylo? Kdo by je zabezpečil? Co bych byl bez mandátu?“ A ještě: „Necítil jsem to jako vypočítavost. Měl jsem obyčejnou starost o rodinu. Co by po mně zůstalo? Nic!“ – Srdce na dlani.

Při hradní volbě to tak nevyhlíželo, ale Vlček je jedním z našich nejvyšších ústavních činitelů. Není náhoda, že ve své pozici takhle mluví. Od kolegů se moc neliší. Snad jen v tom, že si pustil hubu na špacír.

V pořadu Michaely Jílkové Máte slovo vystupoval 21. února i fotograf Jan Saudek. Šel tam „za veřejnost“. Když se probíralo přebíhání poslanců zleva doprava a korupce, Saudek o politicích pravil: „Nemají se ptát, co země udělala pro ně, ale mají se ptát, co oni udělali pro ni.“ Zaznělo to až směšně pateticky, člověk váhal, jestli si Mistr nedělá legraci, ač si ji asi nedělal. Problém je v tom, že oběť, obětování se, od politiků až na naprosté výjimky (Karel Schwarzenberg například) nikdo nečeká. Přitom veřejní činovníci ze všech stran rádi tvrdí, že jim jde o „národní zájmy“ a o „blaho této země“. – Polkne jim to málokdo.

Důvěra je nahrazována klakou. I to bylo v pořadu Jílkové dobře patrné. Vystupoval tam schopný politik ODS Pavel Bém. Přivedl si své zastánce a ti tleskali, ať řekl, co řekl. Další host za veřejnost, učitel Tomáš Pavlů, na to není zvyklý, a ozval se: „Je to až do očí bijící, ta klaka, která tady je, je to až nefér.“ Dostal za to jak od Michaely Jílkové, tak od Pavla Béma výtopek a byl upozorněn, že „toto je pravidlo tohoto pořadu“. Nedal se: „Není to určitým obsahem politiky, že politik si sem přivede lidi, kteří jsou tak loajální, že jsou až nekritičtí?“

Tomáš Pavlů měl pravdu. Politici nejsou oblíbeni, nevzbuzují důvěru (byť se Bém drží na špici žebříčků veřejného mínění), a tak si ji vyrábějí jinak. Mají své vyznavače a ti jim nekriticky, za cokoli, tleskají. Jede premiér dvoustovkou na tenis? Aplaus. Setkává se kancléř prezidenta s mužem, který fungoval jako spoj na mafii? Potlesk a spokojené mručení. Vyjadřuje se premiér jako dlaždič a cituje nacisty? Plác, plác, plác, hurááá!

Klaka je důležitá – přehluší rozpačité ticho, jež se za politiky (mezi občany) rozprostírá. Ale nikdo „neklakuje“ zadarmo. Jestli mám tleskat pitomostem, chci z toho taky něco mít. Místo v zastupitelstvu, nějakou tu zakázečku pro svou firmu, dobré kontakty, přízeň mocných. Díky této reciprocitě je klaka skutečně spokojená, dokonce si dlaně masíruje s opravdovým nasazením.

A jednotlivé její údy si uvědomují, že mají co ztratit. Jako je v zájmu Vlčka a dalších veleduchů české politiky nepoložit mandát, tak je zájmem klaky, aby ti, kterým tleská, zůstali. Kdo si dovolí veřejně její vůdce nikoli napadnout, ale jen kritizovat, jen poukázat na nesrovnalosti (Čunek nejde před soud, Hrad pěstuje styky, jež zavánějí mafiánstvím, exposlanec ČSSD asi nehlasuje pro ODS a její koalici z lásky k Topolánkovi, Čunkovi a Bursíkovi), se zlou se potáže. Dostává rozhořčené, sprosté, útočné ba i výhrůžné e-maily, čelí klace, jež náhle netleská, nýbrž trestá, zastrašuje. Nezávislí novináři, ti, kteří nepíší ani pro jednu ze stran, to znají důvěrně.

Vlček klaku nemá. Čím je politik přímočařejší nebo čím je hloupější, tím hůř si takovou družinu dá dohromady. To ale neznamená, že jsou jeho věty nějak zvlášť sympatické. Jde-li mu na prvním místě o flek, bez něhož by byl nula, pak se nedá čekat, že by kdy udělal něco odvážného, něco ne pro sebe, ale pro nás. Jde-li mu jen o peníze na živobytí, pak se může stát, že ho někdo koupí. Ne nadarmo i poslanec Snítilý, který „zradil“ ČSSD a volil Klause, několikrát opakoval, že musí zabezpečit rodinu.

Platí: od politiků a jejich okolí radši nic nečekat. Leda sprostý e-mail, když řeknete, co si myslíte.

Ilustrace: Martin Velíšek