Mají poslanci a senátoři volit hlavu státu tajně, nebo veřejnosti na očích?Nejdřív poznámka. Tajná volba usnadňuje korupci. Koupený nebo vydíraný zákonodárce se při volbě „ve tmě“, za plentou, spolehne na to, že nikdo nedokáže, komu dal hlas. Kolik stojí koupě prodejné duše?
Podle těžko ověřitelných kuloárních informací mohla ODS stát volba hlavy státu v roce 2003 asi 120 milionů korun. Podle týchž zdrojů se po pěti letech cena zvýšila, nyní prý je třeba výrazně přes dvě stě milionů. Dejme tomu, že hlas poslance letos přijde na deset milionů při tajné volbě. Pokud by se volilo veřejně, „na světle“, cena by prudce stoupla. Už by nestačilo oněch deset milionů, ale řekněme padesát. Protože by každý věděl: toto je „zrádce“ (z pohledu strany). Takový člověk by se taky dal později kontrolovat, jestli najednou moc neutrácí, nekoupil haciendu v Mexiku či něco podobného.
Ptejme se dál: Kdo by to platil? A kolika poslancům a senátorům? Deseti? Dvaceti? Proč by firmy či miliardáři dali peníze? Jedině za příslib zakázek, za slib, že se jim to vyplatí. Jinak se to přece nedělá. Nejde přímo o vládu, ale pád Václava Klause může přivodit pád Mirka Topolánka a vládní domek se zhroutí.
Konzervativci mají jasno, že prezident se má volit jedině tajně. Proč? 1. Zákonodárce je odpovědný toliko svému svědomí. Což zaručuje ústava. Odtud odvodíme, že se nemá odpovídat straně, ta ho nemá křivit, terorizovat. – Odpovědnost svému svědomí je reálné pravidlo, počítá s tím, jací skutečně jsme. Že většina z nás se nenarodila jako hrdinové, kteří se postaví většině a nebojí se za žádných okolností, i když je ohrožena jejich kariéra, veřejně projevit svůj názor. Většina je svobodná jen za plentou.
2. Platí, že tajně se hlasuje o jménech, o osobách, kdežto veřejně o zákonech, případně o programech. Proto vyslovování důvěry či nedůvěry vládě probíhá veřejně. Jde o směr, kterým se země vydá, volič má právo vidět, jak se k tomu stavějí ti, které si vybral. Totéž se týká norem. Kdežto výběr osob je věc osobní, moje.
Může se zdát, že nejlepší je volba přímá. Ta by problém volby veřejné či tajné obešla. Lid volí za plentou, to je základ svobodného výběru. Jenže i to má háček, nebo spíš ostrý, nebezpečný hák. Nežijeme v prezidentském systému (jako třeba USA či Francie). Prezident u nás stojí mimo vládu, má relativně malé pravomoci. Proto není volen přímo. Kdyby byl, začal by se český systém nebezpečně svažovat k přímé demokracii. Za chvíli by se na kdeco mohlo vypisovat referendum. To nejde nejen proto, že by byl přijat trest smrti, ale i proto, že by brzy byly zrušeny daně... Mohu stokrát napsat, že přímá volba je lepší, ale nebudu mít tak úplně pravdu.
Ostatně proč platit celonárodní referendum o jednom člověku, když navíc neurčuje směr, kterým země půjde? Nebylo by rozumnější dát takový balík peněz třeba na usnadnění života lidí na invalidním vozíku? Prezident není zdaleka tak důležitý, jak z něho děláme. (Nebo jak si myslí.)
Konzervativní a doprava inklinující politologové mají tedy jasno. Naše ústava taky – je postavena na svědomí volitelů. Pokud se nechají koupit nebo vydírat, pak si to musejí vyříkat sami se sebou.
Občan to vidí jinak: Zvolil jsem si poslance a senátory a chci vidět, jestli zastupují mé zájmy. Roduvěrný ódéesák bude chtít, aby jeho zákonodárci volili Václava Klause. Roduvěrný socialista, lidovec, ba i zelený to má těžší; Jan Švejnar není tak docela z jejich stájí. Takže občan by si přál spíš veřejnou volbu. Sám sice není zvyklý prát se za svoje názory a postoje (to jsme viděli především za totality, kdy proti komunistům vystupovala opravdu jen hrstka statečných a většina mlčela jako hrobka), ale po druhých, placených „z našich daní“, to vyžaduje.
Jenže to by pak znamenalo, že se hradní volba změní v cirkus, v němž principál (předseda strany) cvičí blechy a tygry (zákonodárce). Dovíme se jen to, co už víme – koho chtějí strany. Pokud hlavu státu volí zákonodárci a pokud chceme vědět, koho oni chtějí, pak se musíme smířit s tajnou volbou coby menším zlem. Pokud chceme volit prezidenta přímo, pak by měl taky přímo odpovídat za vládu.
Ilustrace: Martin Velíšek
