Zvláštní svátky – všecko je v nich naruby. Tedy pokud Velikonoce vnímáte jako součást křesťanského roku, nikoli jako pár dní volna, které končí brutálním zmrskáním všech ženských osob v okolí, jež sice pohoršuje Američany žijící u nás, ale kdyby k němu nedošlo, mnohá dívka a žena by se cítila ochuzena a zanedbána.
Když ale odmyslíme jarní prokrvení ženské oblasti pánevní, dostaneme se k tomu, jak Velikonoce vnímají věřící křesťané. Mají svého krále – Ježíše, který je pro ně dokonce i Bohem, jenže k dnešním králům, celebritám, oslavovaným osobnostem nepasuje. K současným VIPákům lidé obvykle vzhlížejí – také by chtěli zazářit, být výjimeční, octnout se ve středu zájmu. S Ježíšem ovšem, zvlášť o Velikonocích, nastává problém. Je to křesťanský Bůh, král, který se na oslu jede nechat ukřižovat. Cestou do Jeruzaléma mu všelijaká individua provolávají slávu. Není divu, že u nás křesťanství moc netáhne. Nemohou za to jen divné církve provázené skandály, ale sám Ježíš. On je, on byl, on bude divná, necelibritní celebrita.
Už ten protimluv, že se všemohoucí Bůh, ten, který má „moci vše“, nechá ukřižovat. Křesťanství vlastně není náboženství, vzhlížení k síle, jež zamete se soupeři. U Ježíše je všecko opačně. Obrací naši pozornost ke zbídačeným lidem okolo, které bychom radši neviděli. Když pozornost natočí do našeho nitra, ukazuje, že nejsme dobří, v pořádku. Kdo o tohle dneska stojí? Moderní člověk si potřebuje budovat pevné nervy, sebevědomí a specializaci. Když nás Ježíš nutí koukat kolem, chce, aby se pro nás stali celebritami, těmi, kdo stojí za pozornost, přesně ti, o kterých raději nevíme. Lidé různě pokažení, o nichž nejdou točit seriály, nemytí bezdomovci, za město odsunutí cikáni, vězňové atd. Podle naivního Boha Ježíše mají stejnou cenu jako řádní občané...
O Velikonocích si člověk musí připustit, že chodit do kostela, věřit, to je šílenství. Nejen proto, že zmrtvýchvstání Ježíše nejde nijak doložit a musí se mu zkrátka jen věřit, ale i proto, že je to tak strašně nepraktické, rovnostářské, zahanbující. Křesťan by si měl přiznat, že věci dělá blbě, že škodí, i když nechce, a tak. A že se ta nepraktická, boží celebrita nechala zamordovat za něj, aby žil věčně. Není lepší dát si slivovičku a pořádně přitlačit na pomlázku?
Autor: Martin Fendrych
