Martin Fendrych: Ztohoven se jentaknedostanem

Sedmnáctého června po osmé ráno se v živém pořadu České televize Panorama na několik vteřin objevil atomový hřib. Kameru v Černém Dole v Krkonoších vypojili členové umělecké skupiny Ztohoven a místo nudných záběrů utěšené krajinky odvysílali výbuch atomové bomby. Záměnu sledovalo asi 45 tisíc (údajně vyděšených) diváků. Co kumštýři chtějí říct?

Jeden z nich pod jménem Leopold Korecký řekl Právu: „Média, a skrze ně firmy a politici, nás stále manipulují. Zvlášť televize má ohromný vliv a my jsme chtěli vyzkoušet, jak lidé zareagují. Atomový výbuch je něco, co lidskou pozornost zaujme.“ Jiný členn Zthohoven na
iDNES varuje před „záměnou mediálního obrazu světa za svět jako takový“, což samozřejmě nejen neškodí, ale je toho výsostně třeba.

Diváci prý byli vyděšeni, ale zřejmě to nebylo tak horké, z Krkonoš lidé v hrůze neprchali. To čtení románu H. G. Wellse v roce 1938 v rozhlasu vyvolalo ve Spojených státech paniku; posluchači si mysleli, že svět napadli mimozemšťané. Síla médií se tehdy projevila naplno.

Skupina Ztohoven Čechy nevyděsila a také by na to několik vteřin asi nestačilo. Zato upozornila na fakt, že média jsou setrvačně chápána coby poskytovatelé INFORMACÍ, kterými však už delší dobu tak úplně nejsou. Nejsme. Informovat už není hlavní téma novin, rádií a televizí.

Atomový hřib je absurdní výtvarné dílo; dívat se na výbuch jaderné bomby na obrazovce je nepochybně show. A média jsou čím dál víc „shownatá“. Říkáme, že žijeme v informační společnosti. Večer sledujeme zprávy. Kolik lidí u nás na ně kouká? Milion? Dva? Jak kdy, podle toho, co se děje. A na určitou zprávu se spolu s námi u televize dívají stamiliony, někdy miliardy lidí po celé tele-planetě. Jenže k čemu je těm hordám – nám – zpráva, že Paris Hiltonová pláče a hroutí se ve vězení? Jak zpracujeme informaci o dalším sebevražedném výbuchu v Iráku?

Být informován se nosí, bez toho člověk není dneska nic. A tak polykáme (a my v médiích vyrábíme) informační atomové hřiby. Co jiného je osud Aničky (každý ihned ví, o jakou Aničku alias Barboru jde, že). Osud týraného chlapce, který seriál Anička spustil, je zasypán tunami „zpráv“ o jakési sektě a tajemných proměnách Barbory–Anny. Skeptikovi se vtírá neodbytný pocit, že je to celé „šmé“, mediálně vymyšlená historka, kterou spolkla veřejnost i policie, že je to další show, která do poslední kapky a klapky přitahuje naši pozornost a již pak vystřídá něco ještě atraktivnějšího. Mezitím jsme se dovídali jiné velmi formující, člověka budující, upevňující informace; třeba technické detaily letounu prezidenta Bushe, do kterého nikdy nesedneme a může nám být ukradený.

Smrtonosný hřib Ztohoven není dobrým vysvědčením pro nás, novináře, zato je to trefný obraz. Zaplavujeme svět tunami škodlivin a blbostí. Mnohdy zcela nevědomky a v té nejlepší víře „hlídacích psů demokracie“ (kteří se za dob totality lehce přešupačili v „hlídací psi totality“).

Mezi konzumenty médií a médii samými funguje vazba. Noviny, časopisy, rozhlas, televize, internet – všichni jsme více méně závislí na sledovanosti, čtenosti, návštěvnosti. Nabízíme témata, zážitky, nikoli především informace. Vyrábíme kauzy a čím déle je udržíme při životě, tím pro nás lépe. Živíme je bez ohledu na to, jestli to má smysl. Informace je dneska všechno, cokoli. (My sami jsme přece chodící „genetické zprávy“.) Spolu s tématy nabízíme reklamu. Na zákeřnou moc propagace Ztohovňáci upozorňovali svými otazníky v pražském metru a otazníkem, který vystřídal neonové srdce na Pražském hradě v roce 2003. Tihle umělci, zdá se, jsou naši „hlídací psi rozumu“.

Brutálně nás upozornili, že informace, to, co nás vzdělává, staví, vzniká v nás, ne v televizi. Máme být k reklamě i k médiím zdrženliví, nebaštit jim (nám) to, máme, a to je skutečný převrat, to je bomba, sami přemýšlet, sami se věcí a událostí zmocňovat, pochybovat, pěstovat skepsi, porovnávat, tvořit si vlastní názor.

Buď můžeme spolu s dalšími desetitisíci, miliony či miliardami diváků v televizi a dalších médiích sledovat mnohdy neexistující jaderné exploze a houby, které z nich vyrůstají, nebo se můžeme věnovat svému mnohem méně zajímavému non-show okolí, v němž nepozorovatelně bují skutečné děje a informace. Jinak se ztohoven jentaknedostanem.


Autor: Martin Fendrych
Ilustrace: Martin Velíšek