Sociální demokracie, která by měla mít správně od předminulého víkendu zkratku ČSSD(m), čti "modernizovaná", zavedla na svém sjezdu v Brně převratnou novinku. Místo tradičního servírování kávy na stoly delegátů se v předsálí objevilo několik nápojových automatů. U každého stála jedna či dvě dívky a vybíraly od všech kafechtivých kávenky. Systém jednoduchý: jeden delegát – jedna kávenka – jedno kafe denně zdarma.
Pomiňme jednoduchou matematiku, že platit tři dny vyběračky lístků u automatů musí vyjít dráže než raději navařit více kafe a kávenky zrušit. K pochopení mikrokosmu sociální demokracie v bolestivém stadiu její modernizace ale asi více než co jiného pomůže vidět nejbližšího spolupracovníka předsedy strany, jak pokoutně shání po sjezdové budově další kávenky. Neboť jak jemu, tak kterémukoli řadovému delegátovi, který by si rád další kafe i zaplatil ze svého, se u automatu dostane strohého poučení: Není kávy bez kávenky!
Strana, která má dnes stále blíž k Peckovi a Zápotockému než k Blairovi a Schröderovi, si v Brně odhlasovala, že chce být – a bude! – moderní (tedy pozor, v mezích zákona...). Pro širší veřejnost jsou tyhle partajní výkřiky a hemžení obtížně luštitelné. Zejména když celá modernizace z dílny myšlenkového trustu Jiřího Paroubka měla od počátku podobu pouhých několika procedurálních kliček ve stranických stanovách. Zvolíme si funkcionáře plebiscitem, nacpeme na kandidátky ženy a mladé, vsadíme na průzkumy veřejného mínění a stranická referenda, zavedeme řídící mezistupeň mezi sjezdem a ústředním výborem. To má být plán modernizace? Spíše vzkaz z Marsu!
Ne že by sociální demokracie nepotřebovala změny jako prase drbání. Strana, která si za Rakouska i za první republiky zakládala na svém pokrokářství, má dnes image konzervativního spolku prvobytných socialistů, skanzenu dávno překonaných časů a idejí, v němž lze čekat spíše přistání UFO než bouření mozků. Tím, že se celá Paroubkova omlazovací kúra utápí v technikáliích, je ale nedůvěryhodná a nepřesvědčivá. Ani stopa po Blairově programovém obrazoborectví a radikální proměně vizáže britské levice z první poloviny devadesátých let, díky nimž labouristé dokázali na celé desetiletí zahnat konzervativce do opozice. Proti tomu se modernizace českých socialistů více podobá někdejší sovětské perestrojce.
Nekřivděme ale Paroubkovi, který je vším jiným než posledním strážcem socialistických iluzí. Jedním z důvodů, které mu brání zvednout téma osekání sociálního státu, poplatků ve zdravotnictví nebo školného, je historický rozdíl mezi ČSSD a britskými labouristy. Zatímco Blair svádí programové bitvy s radikálními levičáky uvnitř strany, se skupinou faktických komunistů soustředěných kolem časopisu Tribune, Paroubek má komunisty v podobě silné partaje za přímou konkurenci. A ta pozorně čeká na vyklizení každého milimetru politického prostoru, protože programové rozkročení velmi často končívá jako programové ukročení.
Problém je ale i uvnitř ČSSD samé. Už v této omezené podobě procedurálních kliček tlačí Paroubek svou partaj do něčeho, nač ještě zdaleka není připravena. Od parlamentních voleb sice uběhl už skoro rok, ale teprve tři měsíce je strana ve faktické opozici. To je moc málo na to, aby poznala, že je na dně, a nutilo ji to s tím něco dělat. Labouristům trvalo v opozici dlouhých osmnáct let, než přestali být pobočkou odborové centrály a přestali blouznit o rovnoměrném dělení blahobytu či společném vlastnictví výrobních prostředků.
Paroubek se pochopitelně snaží poznání ČSSD, že ji ODS drtí na všech frontách, urychlit. Jde mu také o vlastní kůži, vždyť i v Británii v roli opozičního lídra ztroskotalo pět Blairových předchůdců. Brněnský sjezd mu v tomto smyslu nepřinesl dobré zprávy; z už tak chabého projektu modernizace zbylo jen torzo a předsednický mandát je více udržovací než reformátorský. Paroubkovou jistotou zůstává, že ho sice strana kdovíjak nemiluje, ale v tuto chvíli za něj nemá náhradu. Představa, že by ČSSD mohl vést k úspěchu nevýrazný druhý muž Bohuslav Sobotka, který už v době Grossovy aféry uhnul před převzetím předsednické a premiérské odpovědnosti, je úplně z říše snů.
Nějaký prostor pro pokračování v modernizačním úsilí Paroubek určitě má. Ale všechno chce svůj čas, bude to úmorný boj o každou stranickou kótu a výsledek není dvakrát jistý. Je to asi jako s tou modernizací v podávání sjezdových nápojů. Vedle kávových automatů se v Brně v předsálí objevil také jeden na limonádu. I přes polopatistický návod na něm kdosi už asi po hodině ulomil páčku k čepování. Kokakoly se pak dočkal jen ten, kdo dokázal šikovně zatlačit propisovačku do otvoru po páčce. Cesty všech modernizací jsou nevyzpytatelné…
Ilustrace: Martin Velíšek
