Skutečnost, že odvolání nebylo fér a ministryně kultury je nekompetentní, ještě nedělá z Ondřeje Černého dobrého ředitele Národního divadla. Iniciativy snažící se o odvolání Hanákové z funkce mají správný cíl, s požadavkem na navrácení Černého do funkce by se však mělo zacházet opatrněji.
Že se Alena Hanáková nikdy neměla stát ministryní kultury, vyšlo najevo snad jen pár dní po jejím jmenování a ona to ještě každodenně potvrzuje. Páteční nesmyslné a nezdůvodněné odvolání ředitele Národního divadla Ondřeje Černého vzápětí korunovala ještě neuvěřitelným televizním vystoupením. Černému tak prokazuje velkou službu: díky způsobu jeho odvolání se zapomene na to, jaký byl ředitel a že skutečnost, že k 1. dubnu následujícího roku měl skončit, mohla jím vedené instituci v mnohém prospět.
Je to už poslední dobou jakýsi folklor v české politice: neschopní lidé jako Jiří Pospíšil nebo Petr Lessy jsou oslavovaní ne proto, co vykonali, ale jakým způsobem byli sesazeni z funkcí. Za neschopného ministra Pospíšila se konaly demonstrace, za nevýrazného ředitele Černého se sepisují petice.
Poté co stejně jako dnes Černého na podzim 2006 tehdejší ministr kultury Martin Štěpánek vyhodil z Národního divadla Daniela Dvořáka, se Ondřej Černý stal vítězem narychlo vypsaného konkursu (dodejme, že týž Ondřej Pavelka, který dnes stojí v čele petice za odvolání Hanákové a návrat Černého, stál tehdy v čele petice proti odvolání Dvořáka a za zrušení výběrového řízení, které právě Černého do funkce přivedlo).
Do funkce tehdy Černého vybrala a jmenovala "čtrnáctidenní" ministryně Helena Třeštíková. Ondřej Černý, do té doby ředitel Divadelního ústavu, stanul v čele Národního divadla 1. dubna 2007 a měl šestiletý mandát. Na první pohled se zdá, že to nebyl nijak neúspěšný mandát, vždyť nejhlasitějšími Čenrého kritiky byli operní odboráři, na něž by bylo možno uplatnit parafrázi Zemanova výroku o novinářích: "Každý, koho chválí čeští (operní) odboráři, je v podezření, že dosahuje jejich, tj. nulových intelektuálních kvalit."
Pod Černého vedením se instituce sice stabilizovala, ale k žádnému rozvoji to nevedlo, zejména ne uměleckému. Ponechal ve funkcích umělecké šéfy Michala Dočekala (činohra) a Petra Zusku (balet), kteří své soubory vedou od roku 2002, a oběma nedávno prodloužil mandát až do roku 2015; zejména v Dočekalově případě se jistý přínos dříve spojený s jeho působením ve funkci už dávno vytratil a činohra ND navzdory možnostem, které má, rozhodně nepatří k předním scénám v zemi.
Národní divadlo už léta neví, čí je, komu hraje a jaký má vlastně v tomhle světě úkol: neulehčují mu to ani jeho ředitelé, ani oficiální zadavatelé, tedy ministři kultury. V posledních letech, tedy pod Černého vedením, pak problém, jak uřídit anachronický moloch se třemi soubory (činohra, opera, balet) a třemi budovami (Národní, Stavovské, Kolowrat), nabral zcela absurdních rozměrů: divadlo postupně anektovalo další a další instituce: Novou scénu, Laternu magiku a Státní operu.
Vtipné je, že to všechno přistálo Ondřeji Černému shora, on se tomu však ani nepostavil, ani to nedokázal kreativně využít. Působí jako slabý administrátor, který se snaží jakž takž svěřenou instituci udržet v chodu, ale nic vlastního jí nepřináší. Jeho éra bude v dějinách ND zapsána jako vcelku klidné, ale nikterak významné období.
