Očima Martina Hekrdly
Naše mrznoucí děti

Propagandistické či marketingové triky, které na nás padají shora, jsou staré jako politická či ekonomická moc a panstvo veškeré, jež se za posledních pět tisíc let nad lidstvem vystřídaly. Metoda popření nosu mezi očima se užívá zřídka, protože pak si nahoru plivne kdejaký venkovský písmák, kazatel, filozof anebo - v jiných zemích - novinář.

Musí se na to jít jinak. Nejčastěji sahají aranžéři davů k pojmovým zmatkům a k odbočkám, jimiž se co možná nenápadně přistrčí do debaty jiné téma. V posledních týdnech a dnech si to vyzkoušeli na tématu KSČM, lépe řečeno: rudého nebezpečí (hned se k němu vrátím). Skoro stejně dobře posloužil i problém zvyšování státního deficitu vládou, zahrnující církve miliardami v těžké době škrtů, a to za účelem - snižování státního deficitu! Místo aby kápli božskou, proč tím dárkovým balíkem pro církve dusí veřejné zdroje, jali se vysvětlovat, že podle účetních pravidel ESA 95 vyžadovaných EU je nutno odepsat celých 59 miliard pro církve z letošního rozpočtu a faktické každoroční vyplácení flanďáckých peněz od ledna započítávat do veřejného dluhu. Skvělé, ale účetní pravidla nikoho nezajímají. Lidi zajímá, proč jsou i kvůli církvím dřeni bez nože.

Rudoch u válu

Zpět k rudé vlně. Prostý fakt, že komunisté v 10. letech 21. století leckde v krajích vládnou s ČSSD, ba že obsadili školské odbory (kolem čehož je v jižních Čechách vzpoura), je důvodem k evokaci prokurátorů 50. let 20. století, vražedných pohraničníků a všeho temna - jak praví zákon - "doby nesvobody". Při tom je ale v první řadě odstavena rozlišovací schopnost, bez níž je nemožné vnímat dějiny jako proces s odlišnými etapami. Bez rozlišovací schopnosti je nemožné vůbec myslet.

Myšlení je abstrakcí, vytažením podstatného, je to forma zdůrazňování. Pro 50. léta je pak nutné vytáhnout do popředí generaci, jejíž osud předurčil vnější tlak při budování sovětského impéria a jejíž mentalitu poznamenala hospodářská krize 30. let. A hlavně následná totální válka, která vedla k chápání politického boje jako (národo)frontovního, totálního a protivníky "logicky" eliminujícího.

Hned další dekáda - 60. léta - byla doslova kontrapunktem té předcházející, a to nejenom v době "obrodného procesu" 1968-1969, jehož dirigenty byli komunisté (reformní) opírající se o masovou podporu společnosti. Dubčekovo "pražské jaro" předcházela "novotnovská liberalizace" (podle prezidenta a šéfa KSČ Antonína Novotného); Miloš Forman si tehdy liboval, že umělci nejsou vystaveni diktátu ani "jezuitů" ideologických, ani ekonomických. Bylo to někdy předtím? A potom?

Poinvazní dvě desetiletí 1969-1989, neslavná éra dusivé Husákovy normalizace, byla založena na "společenské dohodě" - mlčení za konzum, soukromý klídek za mlčení - a na selektivní represi. Masivnímu postihu byly vystaveny zejména statisíce reformních komunistů, kteří byli vyloučeni ze strany; do ní tehdy naopak vstupovalo mnoho lidí pouze z kariérních důvodů. Nebyli komunisty, jen "u komunistů". A nešlo vždy o čirou mravní upadlost. I matematik či fyzik - kandidát nebo doktor věd - byli často brzděni ve vědeckém růstu, jestliže "stáli opodál", jestliže "se neangažovali". Pokud se formálně s KSČ nezapletli, hrozilo, že jim v jejich oboru ujede vlak.

Proč rudoši válí

Poslední dvě dekády máme tu KSČM, ochuzenou od 70. let o reformní komunisty, kteří se dále liberalizovali, přešli k sociální demokracii, ba z některých se stali i pravověrní (pravicoví) konzervativci. Na konci 80. let KSČ(M) také naráz přišla o normalizační kariéristy, z nichž se pak vyvinuly rychlé štiky byznysu i stálice politiky, většinou pragmatické, navenek vždy pravicové.

V KSČM zůstalo několik teoretiků, zvláště ekonomicky fundovaných, zvažujících keynesiánské regulace ekonomiky nebo různé samosprávné projekty. A hlavně masa odstavených, ukřivděných a zejména nostalgických "řadových soudruhů", kteří zůstávají věrni. Věrni sobě, svým předkům, které poválečná sociální mobilita - výtah nejen k moci, ale i ke vzdělání a kultuře - dostala od lopaty do kanceláří. Semelovské výtržnosti jsou bohoslužby za dějinný zdvih k "místu nahoře". Tato zubožená struktura je vnímána jako protisystémová, a právě proto vzbuzuje zájem voličů.

Někdo by tohle měl přeříkat tomu jihočeskému děcku, které proti komunistické radní přes školství demonstrovalo s transparentem "Chci se učit pravdu!!!!!!!" (ano, sedm vykřičníků jako kulí v Sarajevu). Je lepší napřed se něco pravdivého o komunistech dozvědět. A potom teprve vstřebat, co o nich řekl kandidát ČSSD na prezidenta Jiří Dienstbier. Pravil, že KSČM je legální, poněvadž ji jednoduše nikdo nezakázal. A také legitimní, poněvadž ji 23 let nemalé množství lidí volí. A poslední dobou - dodal krvežíznivě - přispívá k této volbě samotná vláda Petra Nečase. Tak už to těm dětem někdo vysvětlete! Nahlas, ať to uslyší. A ať venku zbytečně nemrznou.