Očima Marka Šálka
Našim dětem: Veřejná zakázka je, když...

Milé děti, dnes si řekneme, co je to "veřejná zakázka". Možná jste už slyšely jména Pandur, Opencard, Blanka, sKarta, Gripen. Ne, to nejsou hráči famfrpálu z dosud neznámého dílu Harryho Pottera ani záložní posádka raketoplánu do Hvězdných válek. Pod těmito krycími názvy si pánové a paní, kteří pracují v krásných domech u řeky Vltavy, hrají na schovávanou s penízky vašich rodičů.

Jak se taková hra hraje? Pozor, je třeba si pospíšit ke stolu: někdy bývají všechny židle předem obsazené hráči dvou týmů (například modří - oranžoví, oranžoví - červení atd.). Podaří-li si vám mezi ně vecpat, vezměte do ruky tužku a papír a sepište seznam co nejjednodušších, ale současně co nejdražších pracovních činností. Namátkou, co se do takové hry ideálně hodí: převážení hlíny z místa na místo, nakupování vojenských letadel a obrňáků, montování kamer nad křižovatky, asfaltování, betonování a hloubení děr pod městem. Přidávat nápady může každý, ale uspěje hlavně ten, kdo umí používat kouzelná slova čili kódy: optimalizace, komplexní, restrukturalizace, systémový, revitalizace...

Jak už jsme si řekli, v banku jsou peníze, kteří vaši rodiče odevzdali do těch hezkých budov - říká se jim ministerstva, hejtmanství, radnice. Asi si mysleli, že se za ně budeme všichni společně lépe starat o děti, nemocné, staré, beznohé, nezaměstnané a podobně. Nebo že v celé zemi bude čisto a bezpečno, že nikdo nebude krást, že občas někde vznikne třeba pěkný park.

Ale zpátky do hry na veřejnou zakázku. Nyní je třeba najít spoluhráče, kteří chytře vymyšlené pracovní úkoly, o nichž jsme mluvili - tedy takové, která se dají snadno ošulit, a přitom hodně vynášejí - dokážou udělat co nejsložitěji. Tito spoluhráči musejí mít jednu veledůležitou vlastnost navíc: ochotu ocenit, že si tuhle hru vůbec budou smět zahrát. Ano, milé děti, je to tak, a nebrečte: tahle hra vlastně není pro děti. Dospělí, o kterých je řeč, za přizvání do hry rádi utratí skoro celé kapesné, byť většinou až potom, co získají odměnu pro vítěze. Navíc umějí něco, co zvládne málokterý školák, natož předškolák: fixlovat s přihláškou, domlouvat se za zády ostatních se soupeřem, prostě nehrát fér.

Samotný průběh hry už je vlastně nuda: stačí zapisovat do těch správných kolonek čísla o mnoha číslicích, razítkovat a podepisovat. Důležité jsou tři věci. 1. Neprozradit přesné složení týmů: nikdo další nesmí vědět, kdo s kým proti komu vlastně hraje. 2. Podělit se o výhru tak, aby vyšlo pokud možno na všechny hráče - v tom je ta hra vlastně hezká, že, milé děti? 3. Nevysmívat se příliš okatě do očí těm, kteří vám na tuhle zábavu dali peníze, to by naopak bylo ošklivé.

Když o tom tak přemýšlím, možná by se vám ale stejně nelíbilo v té hře vyhrát. Vítěz totiž dostane tolik nanuků a bonbonů, autíček a panenek, že byste pak ani nepoznali, kdo s vámi chce kamarádit kvůli tomu, že jste správný kluk nebo správná holka, anebo kvůli všem těm sladkostem a hračkám. Ta hra se trochu pokazila. Kdysi, třeba na dvoře Karla IV., vyhrávala skoro celá země - alespoň se to budete učit na základce. Najednou se dalo chodit suchou nohou přes řeky po kamenných mostech ozdobených sochami. Kdo se dobře učil, mohl se učit ještě lépe - na nových univerzitách. V české krajině se objevily rostliny obtěžkané hrozny a kapka vína tu a tam ukápla i do těch nejchudších putyk.

Dnes je z kdysi oblíbené společenské stolní hry zvané Veřejná zakázka spíše hazard, čili hra ne-společenská a vlastně pod-stolní. Od tatínka s maminkou možná zaslechnete ještě horší slova: zlodějna, hajzlové, kriminál. Anebo raději neřeknou nic, aby vám nekazili spaní. I já vám přeji hezké sny o světě bez "veřejných zakázek". Vlastně je to dost ošklivé slovo. Zní skoro jako nadávka, co říkáte?

Poznámka pro rodiče: Celkový objem veřejných zakázek v České republice činí aktuálně zhruba 500 miliard korun ročně, což představuje přibližně 14 procent HDP.