Pátečník Jaromíra Slomka
Něco nefunguje

Hádanku pro chytré děti? Prosím. Schválně, kdo je autorem následujícího textu? Univerzitní učitel, nebo průměrný student průmyslové školy? Ambiciózní literární vědec, nebo nešťastník, pro něhož zapsat myšlenky slovy představuje neskonalé trápení vedoucí k pochybnému výsledku?

"Je to připomínka, která ukazuje, že J. Slomek nevidí nebo nechce vidět zaměření nejen Flaišmanova výběru, ale celé edice Antologie: nejde o přehledové nebo dokumentující čítanky, nýbrž o koncipované výbory, které přiznaně usilují o nějaký dílčí, ale výrazný pohled. Skálův likvidační text by neměl pominout editor, který by ve srovnatelném rozsahu pořádal třeba výbor seifertovských ohlasů, jež se s básníkovou poetikou míjejí. Byla by to nesmírně zajímavá antologie, ale úplně jiná, než kterou sestavil J. Flaišman (který..."

Hle, jak vybroušený sloh: připomínka, která..., výbory, které..., editor, který..., jiná, než kterou..., Flaišman, který... Jaké asi nároky na písemné projevy svých posluchačů může klást padesátiletý odborný asistent z katedry, pardon, Ústavu české literatury a literární vědy (!) na FF UK v Praze, jenž vlastní stylistickou impotenci shledává publikovatelnou?

To bylo tak. Loni v listopadu jsem na tomto místě připomněl 30. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi (viz) a při té příležitosti jsem upozornil na antologii Čtení o Jaroslavu Seifertovi, sestavenou literárním historikem Jiřím Flaišmanem. Řekl jsem, že je to "užitečná čítanka" a "praktická pomůcka pro učitele, zvídavější studenty a samozřejmě pro všechny čtenáře, kteří se stále vracejí k Seifertově poezii i próze". A pozastavil jsem se nad chybami v textech Josefa Škvoreckého (jeden omyl je literárněhistorický, týká se počtu spisovatelů, kteří se po rozchodu s KSČ v roce 1929 později mezi stranicky organizované komunisty zase vrátili, podle Škvoreckého jich bylo ze sedmi pět, ve skutečnosti byli jen tři, to je významný rozdíl; druhý omyl je textologický, Seifertova slova pronesená na spisovatelském sjezdu roku 1956 citoval Škvorecký nepřesně), panem Flaišmanem bona fide převzatými, ke škodě čtenářů antologie nekomentovanými. Podle výše citovaného odborného asistenta (připomínka, která..., výbory, které..., editor, který..., jiná, než kterou..., Flaišman, který...) však editor postupoval správně!

Metakritika, nad jejíž argumentací zůstává rozum stát, vyšla nedávno na webových stránkách Institutu pro studium literatury (viz). Ten, kdo si ji snad přečte, má nabýt dojmu, že pan Flaišman vlastně dělá dobře, když omyly (to slovo opatřil pisatel uvozovkami, aby bylo jasno, že chybu může nazvat chybou jen nenapravitelný hnidopich) Škvoreckého dále šíří. "Dotýkané pasáže přitom žádnými omyly nejsou. V jednom případě jde o zjednodušení, které lze v osobně pojatém textu akceptovat, a v druhém o citát uvedený zjevně popaměti, ale přitom odpovídající duchu původního znění." Bravo! Nebude nakonec i ono - uvozovky jsou někdy neodolatelné, pardon - "zamyšlení" pana asistenta osobně pojatý text, v němž "zjednodušení... lze... akceptovat"? Učí se dnes studenti bohemistiky pracovat s prameny právě takto? Na FF UK? No nazdar!

Jistěže parafrázujeme, když na přesnost citovaných slov nemůžeme vzít jed. Pak ovšem uvozovek (podle pana asistenta zřejmě jen jakýchsi apartních přízdob) neužíváme, tato praxe věru není těžká k pochopení. V uvozovkách prostě nesmí být nic zjednodušeno, překrouceno, zpotvořeno. Neshodneme se ani na tom?

K čertu, o čem se to vůbec bavíme? Škvorecký se kdysi zmýlil v jednom číselném údaji a do uvozovek dal nikoli autentickou, nýbrž parafrázovanou část Seifertova sjezdového projevu. Editor to pravděpodobně nepostřehl a ve své, opakuji, užitečné čítance a praktické pomůcce ponechal cizí omyly bez komentáře. Dovolil jsem si na tuto skutečnost upozornit - a pan odborný asistent mi vyčinil, jako bych se dopustil něčeho opovrženíhodného a trestuhodného. Asi bych se nad sebou měl vážně zamyslet.