Reklamní guru David Ogilvy kdysi zjistil: některé firmy platí těžké peníze za kampaň, která jim paradoxně sníží prodej. Myslí si totiž, že jejich agentura přišla se skutečnou peckou, jenomže zákazníci toto přesvědčení nesdílejí. Něco podobného se v posledních volbách přihodilo rakouským lidovcům (ÖVP) a zčásti také socialistům (SPÖ), tedy oběma hlavním soupeřům.
Kampaň lidovců byla založena na sloganu, že v Rakousku se žije dobře. Spokojení občané měli masově volit kancléře Wolfganga Schüssela. Omyl. Voliči lidovců propadli příjemné letargii a do volebních místností se neobtěžovali přijít. Výsledkem byla druhá největší ztráta podpory v poválečné historii lidovců. Volby vyhráli sociální demokraté vedení Alfredem Gusenbauerem; i oni se však nechali zlákat zrádnou sázkou na pohodlí. Prohlašovali, že Rakousko je bohatá země, jen peníze se nerozdělují rovnoměrně. Vizi nepřinesli, hlasy ztratili. Zachránil je fakt, že lidovci selhali více.
Nabízí se tedy jediná cesta - velká koalice. Sociální demokraté se Zelenými nezískali dost hlasů a Schüssel zase prohlásil, že s extrémně pravicovými stranami vládnout nebude. Situaci pochopil i prezident Heinz Fischer; dva dny po volbách se sešel s šéfy obou velkých stran a začal pro jejich spojenectví vytvářet prostor. Velké koalice v Rakousku vládly po válce 21 let a vrátily se v 80. a 90. letech. Zpočátku se země potřebovala zbavit sovětských vojáků, vybudovat spolehlivou demokracii a obnovit ekonomiku. Po letech se ale smysl vládnutí scvrkl na dělení postů. To byla živná půda pro lidi typu Jörga Haidera, kteří míchali výstižnou kritiku s nepřípustným extrémem. Část voličů jim dala hlas kvůli extrému a část kvůli kritice. Velká koalice se tak stala účinným pomocníkem stran, jež by se jinak stěží prodíraly do parlamentu. Je až zarážející, nakolik Rakousko zapadá do politické kultury střední Evropy, přestože cesta Česka, Slovenska nebo Maďarska byla v časech komunismu zcela jiná. Otázka je, zda se Rakousko-Uhersko vůbec mělo rozpadat...
Autor: Daniel Raus
