Je to trend? Nomince na ceny Evropské filmové akademie, kterým se přezdívá evropští Oscaři, ovládly individuální příběhy výrazných postav, jejichž jména se probojovala až do názvů "jejich" snímků.
Letošní Ceny EFA se stanou soubojem mezi dvěma snímky z odlišných (společenských) světů. Tragikomedie Toni Erdmann Němky Maren Ade se z velké části odehrává v nadnárodním korporátním světě, v němž se problémy typu "jak zabavit šéfovu manželku v nákupním centru" řeší lajnami kokainu. Drama Já, Daniel Blake anglického klasika Kena Loache je příběhem manuálně pracujícího padesátníka, který se i v zoufalém boji se špatně nastaveným systémem sociální podpory snaží pomáhat druhým - třeba svobodné matce se dvěma dětmi.
V reálném světě by se hlavní hrdinové obou filmů jen těžko poznali blíže. Jeden je dobře zaopatřený učitel ve výslužbě, druhý práci shánět musí (kvůli onomu systému podpory), i když by neměl (vzhledem ke svým zdravotním problémům). Jeden se potýká "jen" s nudou a se starostmi o svou dceru - workoholičku, druhý bojuje doslova o život.
Přesto mají nakonec překvapivě hodně společného: oba jsou stárnoucí, relativně osamělí muži, oba se snaží být ještě něco platní a oba tak či onak tematizují vlastní důstojnost. Příběhy z oddělených sociálních rovin reality se sbíhají ve společných jmenovatelích, stejně jako se to dařilo ve slavných dobách evropských kinematografií. Například během nových filmových vln v 60. letech jen v rámci italské produkce vznikaly téměř paralelně jak studie nudy a odcizení z vyšších pater společnosti (Antonioniho "tetralogie citu"), tak i sociální dramata z jejího přízemí (díla Vittoria de Siky).
Je také příznačné, že oba filmy s nejvyšším počtem nominací na letošní Ceny Evropské filmové akademie nesou v názvu jména svých protagonistů. A nejsou výjimkou: na tu či onu nominaci dosáhly i tituly Julieta, Božská Florence nebo Stát vs. Fritz Bauer. Do předvýběru se za Českou republiku dostaly hned tři počiny - mimo hříčky Ztraceni v Mnichově i drama Já, Olga Hepnarová a dokumentární portrét Mallory, tedy další silné individuální příběhy s osobním jménem v názvu.
Zdá se tedy, že silné individuální příběhy evropské kinematografii jako celku momentálně dominují. Dobrá zpráva je, že se na jejich kvalitě shodnou kritici i diváci: většina nominovaných snímků má skvělé ohlasy z obou stran. A ať už na ceremoniálu Cen EFA 10. prosince ve Wroclawi získá hlavní trofej Daniel nebo Toni (jiná alternativa je velmi nepravděpodobná), výhra pro kinematografii starého kontinentu to bude v každém případě.
