Na olomouckém sídlišti na Tabulovém vrchu stojí v těsném sousedství dvě hospody. Během utkání Česka s Ghanou se z jedné valil dým z cigaret a uvnitř se tísnila masa fanoušků, v té druhé sledoval utkání jen jeden manželský pár. První lokál provozují Češi, druhý Vietnamci.
Čím více se národní tým po hřišti ploužil a chyboval, tím větší skepsi čeští fanoušci propadali, ozýval se smích a vtipy na účet reprezentantů.
To platí pro většinu českých hospod. Ve vietnamské byl k vidění jiný obrázek: „Výborně, Petr Čéch!“ vyvolával provozní Nam pokaždé, když český gólman zabránil ještě většímu trapasu. „Jedém!“ povzbuzoval, jakmile se některá z českých hvězd dostala alespoň trochu dál přes soupeřovu polovinu. S klidem fotbalového internacionála pak hodnotil celé utkání: „Mám je všechny rád, ale dnes jim chybělo srdce, vůbec jsem je nepoznal.“
Hrdinové filmu Mistři režiséra Marka Najbrta by se Nama jistě zeptali, jestli je slepý a jestli vidí v televizi hrát Vietnam, když tolik fandí. Ta otázka bohužel nezaznívá jen ve filmu. Fotbalový fanda by se ale měl spíše ptát, kdy pan Nam bude týmu skutečně fandit coby vlastnímu, kdy v českých barvách konečně nastoupí nějaký cizinec a naruší národnostní jednobarevnost českého celku. Proč by se to nemohlo stát zrovna v době, kdy silná fotbalová generace Husákových dětí vedená Pavlem Nedvědem pomalu odchází a žádná silnější není na obzoru? Kde jsou přistěhovalci? Při pohledu na týmy hlavních evropských konkurentů chybějí českému fotbalu určitě více než tržnicím a stavbám, kde dnes většina z nich pracuje.
Britským černochům to trvalo přibližně dvacet let od začátku migrační vlny, než na sklonku sedmdesátých let nastoupil první z nich za anglický národní tým: Laurie Cunningham. Průkopník vzešel z tehdy věhlasného týmu West Bromwich Albion, který jako první do svých řad nasadil hned trojici černých hráčů. Do té doby trenéři špičkových klubů barevné hráče odmítali v podstatě kvůli předsudkům. Říkalo se, že jsou nedisciplinovaní, vznětliví a nedokážou hrát v zimě. Na trojici černých hráčů z Bromwiche občas z ligových ochozů létaly banány. Trvalo to ale zhruba jen do doby, než Cunningham začal bodovat v národním dresu. Na svého Cunninghama české menšiny stále čekají a zdá se, že ho potřebují. Třeba už jen proto, aby na černé fotbalisty v české lize přestaly tribuny volat „huhuhu“, a třeba také proto, aby se lidé z Tabulového vrchu tolik nevyhýbali hospodám, které patří cizincům.
