Byl to v minulých dvou týdnech ohromný rozdíl. Jako by se Paroubek stal Topolánkem a Topolánek Paroubkem, tedy pokud jde o úspěchy při vystupování na veřejnosti. Kdysi suverénní, přesvědčivý šéf ČSSD se těsně před volbami a krátce po nich proměnil v zatrpklého nafoukance: jeho nadměrné ego se nedokázalo smířit s výsledkem hlasování, veškeré jevy si neuměl vyložit jinak než spiknutím konkurenční ODS (jeho čtvrteční zpátečka sice ukázala zjemnění slovníku, ztrátu paranoie však nikoli). Naopak zoufalství, které Paroubkův rival Topolánek dlouhé měsíce vyvolával svými promluvami v televizi i v osobním styku, se kolem voleb vytratilo.
Upřímně řečeno, dlužím předsedovi občanských demokratů omluvu. Koncem května, uprostřed hlubokých obav z vítězství bloku ČSSD-KSČM, jsem v této rubrice napsal, že Topolánek „breptá, neudrží myšlenku, neumí se chovat a neprojevuje sebemenší nadhled“. Ve světle jeho televizních soubojů a blízkých setkání s Paroubkem takový odsudek stěží obstojí.
Jakákoli chvála však může být, měřeno situací na konci minulého týdne, zatím jen podmíněná. Netvrdím, že se šéf ODS předváděl v lepším světle, ježto mu vítězné volby dodaly na rozdíl od jeho soupeře klidnější psychické rozpoložení; při všeobecně známém patu ve sněmovně jsou úvahy o vítězství hodně relativní. Jásotu brání jiná věc. Topolánek začal podávat dobré výkony teprve šest dnů před volbami, z čehož vyplývají dva znepokojivé momenty. Zaprvé: kdyby se takto předák ODS choval dlouhodobě, možná by strana získala více hlasů a bez problémů sestavila většinovou protikomunistickou vládu. Zadruhé a v obecnější rovině: lze přece pochybovat o tom, že se člověk může změnit náhle, přes noc.
Od kolegů vím, že se Topolánek ještě krátce před svou metamorfózou choval nesmyslně neurvale. Veřejně se přetřásala historka, kdy řekl novinářům: „Nechoďte se mnou, kazíte mi kampaň.“ A konečně zažil jsem, jak šéf ODS zcela odsuzoval jistou redaktorku za rozhovor s Paroubkem; přitom v něm jeho socialistický soupeř poprvé odhalil osobnostní rys, který nyní důvěrně známe - ztratil nervy.
Co když jsme tedy svědky jen dočasné anomálie Topolánkovy duše? Co by se stalo, kdyby byl premiérem? Nevrátil by se pak onen starý známý nevrlý Valach, který odsekává a skutečně se neumí chovat? Aby totiž celá věc neskončila tím, že Topolánek a Paroubek budou nesnesitelné jedno.
Autor: Michal Musil
