Očima Martina Hekrdly
Obyčejná pitomost

Noc z 19. na 20. května - noc z neděle na pondělí - odstartovala ve Švédsku vlnu nepokojů na povýtce přistěhovaleckých a sociálně pokleslých předměstích velkých měst. Spouštěčem těchto spektakulárních rozbrojů, které již naštěstí vyčerpaly svůj arzenál i energii, bylo zastřelení 69letého muže policisty v předměstí Husby ve Stockholmu. Jestli se tím něco ukázalo opravdu jasně a okamžitě, pak hlavně holý fakt lehkých prstů švédské policie na spouštích. Jsou to pistolníci.

Drsné švédské mravy jsou známy dlouho, a to nejen na předměstích, která obývají v první a druhé generaci většinou imigranti ze Středního východu a Afrického rohu. Již v červnu 2001 - u příležitosti summitu EU v Göteborgu - zahájila tamní policie palbu z pistolí do řad odpůrců "neoliberální globalizace", kteří se do města sjeli z celého světa. Byli z toho tři zranění, všichni do zad (ano, palba byla zahájena na "narušitele" již prchající). Tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac při setkání se švédským premiérem Göranem Perssonem neskrýval šok z použití ostrých nábojů: "To je velmi nebezpečné, mohli byste někoho zabít!" Persson nehnul brvou a rozhovořil se o tom, že na ulicích řádily "kriminální živly". Inu, švédský model: každému dle jeho potřeb...

Pásmo testosteronu

Zatím poslední nepokoje ve Švédsku neměly snad ani takové "grády" jako ty předloňské v Británii, natož jako ta největší - a mediálně nejpopulárnější - revolta mládeže z francouzských periferií v listopadu 2005. Ale na skandinávskou zemi, hrdou na svůj sociální model, šlo o nadstandardní poryv. Také ve Stockholmu, Göteborgu či v Malmö hořela hlavně auta. Také tam se - jako kdysi v Paříži, Lyonu nebo v anglickém Bristolu - sbíhali mladíci, aby si na vzedmuté vlně všeobecného zmaru, kdy všechno už je jakoby ztraceno, a tím i dovoleno, hodili kamenem po policajtech nebo hasičích. Něco tak vzrušujícího se neutají a přitažlivost podobného "relaxu" je v takzvaném "pásmu testosteronu" (kriminologický termín z USA), tedy u mladé mužské populace, značná. Takový svátek nemají uražení a ponížení každý den.

Seriózní média ani nenapadlo vytáhnout z této mely islámskou kartu. Jen švédská a evropská krajní pravice a ti nejsršatější konzervativci se rozepsali o "muslimském násilí" a snažili se narazit davové "chuligánství" (tak to nazval nynější premiér Fredrik Reinfeldt, liberální konzervativec a šéf strany Umírnění) na novou kapitolu zápasu "Evropa versus islám". Masový vrah a terorista Anders Behring Breivik, obránce Evropy před islámem (a levicovými mládežnickými muslimofily), se v norském kriminále musel tetelit radostí, jestli si v podobné snůšce stupidit mohl surfovat. Jeho životu se tím konečně dostalo smysluplnosti a jeho ideologii o islámské hrozbě bezděčného přijetí.

Samozřejmě, že všechno je jinak! Středovýchodní a afričtí mladíci především ve svých předměstských domovech sní o výdělcích z normální práce, kterou prostě neseženou, a o pořádném iPodu, na který nemají. A na nějž by si určitě stáhli - islám neislám - nezahalené krasavice, které Alláh (= Bůh) na patřičných místech náležitě obdařil. A jejich rodiče, kteří jednoduše utekli z míst k životu nevlídných, ba životu nebezpečných (Afghánistán, Somálsko, Irák, Sýrie), jak na to má každý člověk na Zemi právo, sní o pořádné škole v centru, protože školy na předměstích nestojí za nic (a snad proto i některé lehly popelem). Švédské školství je - v protikladu s naší představou o prolejstrovaném byrokratickém státě - velmi deregulované. Každý pes jiná ves. A některá maturitní vysvědčení patří rovnou do kadibudky.

Sociální fraktura

Stále deregulovanější je ovšem také švédský sociální model. Nadšení pro něj - i v Česku na levici převeliké - revidují naposledy zveřejněná čísla: OECD podle francouzského listu Le Monde (25. května) uvádí, že se ve Švédsku za poslední čtvrtstoletí zvýšily nerovnosti nejvíce ze všech rozvinutých zemí. Takzvaný Giniho index, který měří sociální rozestupy, vzrostl za jedinou generaci o 25 procent. Řeklo by se, že v tak sofistikovaném "přerozdělovacím státě" něco takového není pouhým okem viditelné. Člověk ale nepotřebuje mít přístup k hlubinným sociologickým sondám, aby uvěřil, že na cestu k zásadnímu rozdílu v pravděpodobnosti dožití o řadu let stačí dnes ve Stockholmu absolvovat tři stanice metrem mezi "dobrými" a "špatnými" adresami.

Všude je to stejné: již tak nejvíce postižené sociální vrstvy (rasisté ovšem mluví o postižení "těla a duše", původu a kultury, rasy a náboženství) jsou i umírněnou švédskou demontáží sociálního státu zasaženy znovu a ze všech ostatních vrstev nejnelítostněji. Z toho pak vybuchuje sociální konflikt, jehož převod na rasismus je starý koloniální trik evropských impérií a monarchů z Boží (Alláhovy) milosti. Přesto mají konzervativci tu drzost stavět do latě "politickou korektnost" intelektuálů a "establishmentových médií", které prý neříkají celou pravdu a pomíjejí přítomnost islámu a cizinců (rozuměj: "čmoudů") takříkajíc na místě činu. Jenže fakt, že 15 procent obyvatel Švédska se v zemi nenarodilo, že nejsou plně začleněni a že vznik fundamentalistických skupinek s teroristickou vizí není vyloučen, nemění nic, ale vůbec nic na tom, že sociální otázka je alfou a omegou "střetu civilizací" ve Švédsku. Anebo ve Francii, Británii, Řecku... Kdekoli.

Jak bychom to vlastně měli napsat "politicky NEkorektně", a tedy "správně a pravdivě"? Jak si poradit se skutečností, že nepokoje vypukly po zabití portugalského dělníka? Ve šmízově skrytém rasistickém rámci myšlení stále hojnějších hlasatelů "celé pravdy" by poslední švédská patálie musela vypadat asi takto: Po zabití nebezpečného portugalského katolíka jali se barbarští muslimové - pod záminkou, že je rozhořčila smrt ďaura, nevěřícího, psa nečistého - ničit movitý i nemovitý majetek protestantského Švédska a rvát se s protestantskými policisty, pilíři křesťanské a laskavé (až příliš laskavé) západní civilizace.
To ale není celá pravda. Vlastně to není žádná pravda, ale obyčejná pitomost.