Brožura s mapkou České republiky na obálce se jmenuje Slovník nářečí českého jazyka, od prvního pohledu je však jasné, že nemůže obsahovat něco tak obrovského, ono dílo nanejvýš propaguje. Leží u pokladny v prodejně knih Nakladatelství Academia na Václavském náměstí a zákazníkům ji nikdo nevnucuje. Chcete mě? Berte. Zadarmo.
A skutečně, tento čtyřiadvacetistránkový sešitek, pro jehož výrobu byl vybrán pěkný hlazený papír a zvolen barevný tisk, chce upozornit na monumentální lexikon, který teprve vzniká - pravděpodobně pouze v elektronické podobě. Slovník nářečí českého jazyka, jehož zkratka SNČJ bude jednou tak samozřejmá jako PSJČ (Příruční slovník jazyka českého) či SSJČ (Slovník spisovného jazyka českého) "je první lexikografické dílo, které zpracovává slovní zásobu všech nářečí českého jazyka, a to od poloviny 19. do konce 20. století. Obsahuje tedy nářeční výrazy z období zhruba 150 let."
Dále nám autorky Martina Ireinová a Hana Konečná vysvětlují, "co jsou to nářečí", a předpokládají, že oslovují veřejnost zcela neinformovanou, školní docházkou nedotčenou. "Je všeobecně známo, že poněkud jinak se mluví v Čechách a jinak na Moravě a ve Slezsku. V Čechách lidé vostávají na vesnici, na Moravě bévajó/bývajú a ve Slezsku meškaju na dědině, v Čechách nám poličku vyrobí truhlář, na Moravě stolař, v Čechách nám leccos může překážet, kdežto na Moravě zavazet, v Čechách o štíhlém člověku řekneme, že je hubený, na Moravě, že je chudý, v Čechách uslyšíte chci, na Moravě chcu, v Čechách létají mouchy, na Moravě muchy, v Čechách můžete projít blátem, kdežto na Moravě blatem, v Čechách se vyslovuje na schledanou, na Moravě zpravidla na zhledanou." Ano, to je opravdu všeobecně známo.
"Nářečí jsou omezena na mluvenou neveřejnou spontánní komunikaci dialogickou," ujišťují čtenáře lingvistky, zapomínajíce na beletrii, jež by se bez užití nářečních prvků neobešla. Ale nechytejme je za slovíčko, dostaly za úkol popularizovat kolektivní práci textem omezeného rozsahu, splnily jej. Jistě s nimi lze souhlasit v tom, že "Slovník nářečí českého jazyka patří k nejpotřebnějším akcím na poli záchrany našeho kulturního dědictví", i když "pole záchrany" si mohly odpustit. Pravdu mají i v tom, že "ještě generace narozená kolem roku 1900" užívala nářečí "v každodenním životě", avšak dnešní "mládež již mnohá nářeční slova nezná nebo je zná jen z doslechu". Uvádějí pak několik příkladků, z nichž ten první není šťastný, protože adjektivum šumný, šumná, šumné, ještě nedávno opravdu pozapomenuté, šťastně vrátil do oběhu architekt David Vávra díky své televizní osvětě o šumných městech.
Ale to všechno je vedlejší. Hlavní je, že Slovník nářečí českého jazyka konečně (od roku 2011) vzniká a že jeho první část, hesla začínající písmeny A-C, byla letos zpřístupněna v elektronické podobě (viz ZDE). Kdy bude slovník dokončen, dialektoložky neříkají, kolik hesel bude nakonec obsahovat, asi neví nikdo, jak slovníková hesla vypadají, předvádějí nám na několika příkladech - ne však "z SNČJ", jak bychom očekávali, nýbrž "ze SNČJ", nutíce tímto pravopisem čtenáře vyslovovat "ze es en jé čé".
"Ve Slovníku nářečí českého jazyka," tvrdí autorky, "je zatím představena jen část bohaté slovní zásoby našich předků, z níž jsme zde mohli ukázat jen zlomek. V dialektologickém oddělení ÚJČ práce na SNJČ pokračují a nová hesla budou postupně zpřístupňována na internetu..."
Zaplaťpámbu za ten slovník, i když jeho konec je zřejmě v nedohlednu. Možná ho autoři završí až v době, kdy už tady nářečím nebude mluvit nikdo. Anebo naopak všichni, avšak česká, moravská ani slezská nářečí to už nebudou.
P. S.
Co se týče abaldy, jež se dostala do titulku této glosy, je to "hlavní sklad tabáku; trafika vůbec". A "cylindřáky", taktéž titulní, jsou "válcovitá kamna na piliny se železnou vložkou". Jednotlivci bez těch slov arciť žít mohou, jazykovědná bohemistika nikoli.
