Ondřej Štindl: Honza a Pepa

Pan poslanec a někdejší bachař ve věznici v Minkovicích Josef Vondruška (KSČM) umí podstatu věci vystihnout lépe, než by třeba i sám čekal. V situaci, kdy mu hrozí stíhání kvůli týraní politických vězňů, které měl v 80. letech „na starosti“, přišel s jedinečnou analogií. Je majorem Zemanem současnosti! Mladé frontě se svěřil: „Jak přišla dcera majora Zemana ze školy s tím, že je vystavena ústrkům kvůli nějakému vyšetřování svého otce... tak je teď mně, taky mám rodinu.“

Přesné, inspirativní a překvapující – dosavadní veřejná vystoupení Josefa Vondrušky přitom nepůsobila dojmem, že pan poslanec patří, jak by řekl Angličan, k těm nejostřejším tužkám v penále. Kromě známé pravdy, že děti by neměly být ostrakizovány kvůli prohřeškům rodičů, totiž jeho slova vyjevují i méně samozřejmé věci. Jednak si díky nim člověk může uvědomit, že existuje vrstva lidí, pro něž seriál o majoru Zemanovi nepředstavuje ukázku propagandy nebo zábavu (ať už v prvním plánu jako hodně špatná detektivka, nebo v druhém – jako bezděčně legrační pitomost), ale výpověď o historii, referenční rámec vlastního života.

Jakási skutečná podobnost existuje i mezi situacemi fiktivního hrdiny a reálného zákonodárce. Honza Zeman byl popotahován kvůli kauzám z 50. let. Najednou mu veřejnost vyčítala perzekuci lidí, o nichž hrdinný major sice věděl, že to byli prachsprostí diverzanti, média z nich ale najednou dělala mučedníky. Na Josefa Vondrušku zase má kdekdo tu drzost vytahovat „výchovná opatření“ vůči rozvracečům státu. Přitom mu je jasné, že v každé normální zemi by lidé zabývající se tak společensky nebezpečnými aktivitami, jako je třeba rozmnožování literatury, skončili v díře. A najednou takový nevděk...

Asi nejdůležitější ale je podobnost těch dvou figur – majora Zemana, jak ho známe ze seriálu, a Josefa Vondrušky, jak ho ukazují média. Oba mohou působit legračně, směšnost má přitom člověk tendenci považovat za příznak neškodnosti, absenci čehokoli skutečně zlého. Příběhy majora Zemana v sobě mají jakési kouzlo – všechno to toporné herectví, drhnoucí dialogy, vyprávění za hranicí sebeparodie. Stejně tak pan poslanec může působit jako obhrouble žoviální strýc, který se teď legračně a nešikovně plácá v tom, co si před lety navařil. Jenomže ta směšnost nebyla majoru Zemanovi ani poslanci Vondruškovi vrozená. Nabalila se k nim až později, když přišli o moc, byli – jejich terminologií řečeno – odkázáni na „smetiště dějin“ nebo to tak alespoň po určitou dobu vypadalo. Je to jenom špatně držící a pozdní nátěr na hrozivém originále.