Je to situace, která se opakuje skoro pokaždé, když zemře nějaký veřejně známý Čech. Někdo v novinách připomene nějakou ne tak docela hrdinskou nebo úctyhodnou kapitolu jeho životopisu a hned to zchytá – jakožto hyena plivající jedovatou slinu za odcházejícím velikánem a podobně. Připomíná se zásada „o mrtvých jen dobré“ (možno ocitovat i latinsky, čímž ta slova získají jakousi „přidanou autoritu“).
Jediným dostatečně uctivým projevem v takové chvíli zřejmě je afektovaná křeč věrohodná asi jako křik profesionální plačky, jakou jsou u podobných příležitostí zvyklá předvádět především bulvární média (ale nejen ona). I po nedávné smrti známého herce Josefa Vinkláře podle většinového veřejného mínění (alespoň podle reakcí na internetu soudě) nebylo vhodné psát o umělcově vystoupení na režimních oslavách 28. října po boku tehdejšího stranického tajemníka Štěpána. Josef Chuchma z Mladé fronty Dnes to několika nijak emotivními či sudičskými slovy zmínil a hned si ho Petr Žantovský (známá autorita ve věcech etiky) podal („Suď Bůh, proč měl Josef Chuchma potřebu si veřejně kopnout do Josefa Vinkláře ihned po jeho smrti. Každopádně tím neřekl nic hezkého – ne o Vinklářovi, nýbrž o sobě. A o české novinářské etice. Když novináři činí podobné věci... spadnou tak nízko, až o ně nebudeme už ani zakopávat.“). Nejde ale o Chuchmu, Žantovského a nakonec ani o zesnulého herce, který to zmíněné selhání netajil a byl schopen o něm promluvit. Jde o krajně podivné pojetí úcty, která je zřejmě neslučitelná s... pravdou. Nebo je snad úctyhodný jenom ten, kdo nikdy neselhal?
Znehodnocuje snad konstatování, že někdo někdy udělal také nějakou chybu, všechny jeho zásluhy? Málokdo odejde z tohoto života jako světec, těch skrznaskrz zlých také není mnoho. Všichni ostatní žijí a umírají jako bytosti tak či onak sporné. A když odejdou, zaslouží projevit úctu, lakování věcí na růžovo však s úctou mnoho společného nemá. Více souvisí s vnitřní nejistotou, neochotou podívat se spíše na sebe než na životní dráhu toho, kdo odešel. Ta agresivita, s níž někteří lidé chrání známé zesnulé proti domnělému „špinění“, nemusí být jenom snahou chránit památku těch, kdo se už bránit nemohou. Častěji je projevem podráždění člověka vyrušeného při dojímání se svou schopností dojímat se.
