Kurtu Cobainovi by minulý týden bylo čtyřicet let, jenomže on se rozhodl čtyřicítky nedožít. I proto se ve vzpomínkových textech objevovala citace z písničky Neila Younga My, My, Hey, Hey „je lepší shořet než vyhasnout“, která uzavírá Cobainův smutně zmatený dopis na rozloučenou.
Ta citovaná písnička je krásná zvlášť v koncertním provedení, kdy rozeřvané kytary k její jednoduché říkankovité melodii přidávají jakýsi chmurný patos. Je v ní cosi divoce povznášejícího – zvlášť pro člověka, pro nějž jsou shoření i vyhasnutí představy stejně vzdálené, který tak nanejvýš zrovna začal doutnat a všechno má ještě před sebou. Může si do toho verše promítnout svoje odhodlání nepoddat se světu, který ho jednou bude chtít semlít, vyždímat z něj sílu a fantazii, dokopat k tomu, aby se tiše zařadil. To radši shořet. Přinejmenším se tak člověk vyhne „údělu horšímu smrti“ – stát se něčím velmi podobným svým rodičům. Jenomže co to shoření vlastně obnáší? Trpět bolestmi a osaměním, píchat do sebe spousty heroinu a skončit se zbraní u hlavy v rozestavěném domě jako Kurt Cobain, ten – jak sám sebe charakterizoval – „ubohý, sebedestruktivní death rocker“? Je tohle skutečně ten majestátní konec, který si člověk představuje jako záblesk meteoru na nočním nebi, možná rychlý, ale o to krásnější?
Člověk, který se narodil v plus minus stejné době jako Kurt Cobain, už začíná tušit, že svou šanci shořet asi propásl – teď už bude jenom vyhasínat, možnost dostat svůj obličej na plakáty v pokojích dospívajících je provždy uzavřena. Smířeně či vyplašeně zaznamenává příznaky toho vyhasínání – snižující se výdrž na akcích sportovních i společenských, neochotu rozčilovat se kvůli věcem, které za to nestojí, respektive stojí, ale energie k hněvu už se nedostává, absence potřeby pouštět hudbu za všech okolností co nejhlasitěji... Co by na to asi řekl Kurt? Vyskočil by z plakátu, vyloudil ze svých modrých očí ten nejopovržlivější pohled a běžel do sklepa pro pistoli? Jenomže on nevyskočí, zůstane tam zmrazen v čase, a nepodléhající proto zkáze, vždy připraven být zosobněním úzkosti a paniky ze života, exotické přitažlivosti rychlého konce. Paradoxním hrdinou, který dosáhl slávy a úspěchu, aby zjistil, že mu jsou k ničemu. Jeho tvář se na plakát taky skvěle hodí. Postupem času ale ta tvář ztrácí hlas, který z hlavy Cobainova vrstevníka vytěsňují slova těch, kdo shořet nepotřebovali.
Autor: Ondřej Štindl
