Očima Ivana Motýla
Ostravští Romové jsou jako děti. Potřebují dozor

V zimě si potřebují zatopit, zaběhnou na půdu a urvou kus trámu. Nedojde jim, že zítra může spadnout střecha. Romové potřebují dozor jako malé děti.

Za problémy Romů v ostravském ghettu Přednádraží může naše bílá většina. Dostatečně jsme nepohlídali bezstarostnou a spontánní menšinu. Jako by moudrý a zkušený táta nesmyslně rezignoval na výchovu svých hyperaktivních dětí.

S ostravskými Romy se stýkám od útlého dětství a vím, že na ně platí dobrý příklad a přísnost. Když jsem jednomu romskému spolužákovi půjčil korunu, nastalo peklo, ruku natáhlo dalších pět Romů (pro znalce Ostravy: docházel jsem do poměrně drsné základky v Kounicově ulici). Když jsem ale jen chrastil pytlíkem plným mincí a nepůjčil nikomu, cikáni mě začali ctít a dokonce dali i na mnohé mé rady. Tohle přesně bývala i funkce romského vajdy a vajda z Přednádraží by prostě nedovolil, aby jeho ovečky rvaly kusy plechů ze střech a litinové potrubí z kanalizačního řádu.

Leč vajdové jaksi vymřeli nebo zdegenerovali, takže je musí někdo nahradit. Nejlépe přísný bílý (nebo černý či žlutý) muž. Přesně tak to od devadesátých let činí indický aktivista Kumar Vishwanathan, který zcivilizoval jedno z nejhorších ostravských ghett Na Liščině a dokonce tam vystavěl romskou Vesničku soužití, v níž si dneska kanál nebo kus okapu nikdo nedovolí ukrást. Jenže Kumar je pouze jeden a všechny Romy v Ostravě uhlídat nemůže.

Každý průměrně chytrý ostravský politik určitě ví, že bývalá hornická či železničářská kolonie se nepomění v ruiny jen v tom případě, když celou zónu bude mít na povel přísný, komunikativní a inteligentní správce, prostě typ Kumara Vishwanathana. Do Ostravy přitom tečou stamiliony na pomoc Romům, za něž se ovšem stavějí parkoviště a parkovací zóny, místo aby peníze posloužily na platy sociálních pracovníků v jednotlivých ghettech. Jak už ale naznačeno, sociálním pracovníkem nemyslím naivní učitelky, které chtějí spasit lidstvo a píšou ve vybydlených bytech s cikánskými dětmi domácí úkoly. To je jistě záslužné, jenže z půdy v domě mezitím zmizí trámy a v přízemí někdo vymlátí skla v oknech.

V každém ghettu proto musí sedět nějaký náhradní vajda, aby byl ku pomoci a dobré radě celé bezelstné komunitě. A znám v Ostravě i pár pořádných chlapů, kteří by tuhle práci za dvacet tisíc měsíčně rádi a dobře dělali. Nelze se přitom vymlouvat, že město není majitelem domů v ghettu. Magistrát je přece "majitelem" svých občanů a radní dobře vědí, že vykutálený podnikatel z Prahy, který koupil domy v Přednádraží, aby vydělal miliony na státních příspěvcích na bydlení, novodobého vajdu pro ghetto samozřejmě zajistit neumí.

Bývalou železničářskou kolonii v Přednádraží sleduji třicet let, kdysi jsem o ní dokonce psal seminární práci, která mapovala architekturu starých dělnických čtvrtí. Protřelí a často "ostravsky drsní" ajznboňáci tady dříve Romům dokázali se vším pomoci, ovšem také si sjednat pořádek a noční klid. Jenže zčásti vymřeli a zbytek se vystěhoval, takže Romové zůstali v Přednádraží sami. Nedovedu si přitom představit, že městem placenému vajdovi by nevadilo, že obsah záchodů tu místní vypouštějí místo do kanalizace rovnou na fasády domů. Už první náznaky ucpané sítě, což je mimochodem dva roky starý problém, by vajda čili jakýsi městský správce denně řešil s majitelem domu i s majitelem kanalizace. Ostrava ovšem na svoje romské děti, byť nechtěné, zvysoka kašle. Místo vychovávání umí jen hrozit policejními zásahy a soudním vystěhováním - což je pro sociálnědemokratického primátora Petra Kajnara krajně nesociální vizitka.