Býval to kratší interval, ale jak člověk stárne, méně pije a dává si větší pozor, tak se prodlužuje: zhruba tak jednou za pět let přijdu o peněženku. Ztráta nebo krádež, vyjde to nastejno. Hotovosti netřeba tolik litovat (stejně jí není moc), horší je vyřizování všech těch nových dokladů a průkazek a ztráta nejrůznějších vizitek a účtenek, které se v peněžence porůznu shromažďují a dle Murphyho zákonů je jejich počet nejvyšší právě v okamžiku ztráty.
Onen pětiletý interval skončil v průběhu Febiofestu. Po jedné z projekcí jsem doma večer zjistil, že peněženka chybí. Mohl jsem ji vytrousit v sále, když jsem přehazoval bundu ze sedadla na sedadlo, mohl mi ji někdo uzmout v namačkaném metru. Zablokoval jsem bankovní kartu a ráno vyrazil do kina s malou nadějí, že by se peněženka mohla objevit, třebas vybraná, ale alespoň s nějakými doklady. „Zkuste to u pokladen,“ poučila mě uvaděčka a opravdu, když jsem vznesl opatrný a s neúspěchem předem smířený dotaz, pokladní se rutinně přeptala na číslo sálu (pražský Febiofest se odehrává v multikině) a pak automaticky sáhla do skříňky. Už jsem čekal, že mám vyhráno, když se přede mnou objevila krabice a v ní asi patnáct peněženek, stejně tolik klíčů (i od auta!), tři mobilní telefony a nějaké další přívěsky a drobnosti, které jsem moc nezkoumal, protože jsem se soustředil na peněženky. Ta moje mezi nimi bohužel nebyla. Pochopitelně zklamán, ale i zvláštně potěšen jsem hledání vzdal a psychicky se začal připravovat na pěší túru po úřadech.
Tím to ale neskončilo. Týž den v půl jedné v noci zazvonil zvonek. Už jsem ho neslyšel, ale manželka má lehčí spaní a rozmrzele šla otevřít. Přede dveřmi bytu stála dvojice – on tak sedmnáctiletý, ona odhadem o rok mladší, typičtí návštěvníci festivalu. Podávali ženě mou peněženku a něco k tomu dodávali, spíše omluvně, jako by je mrzelo, že jdou tak pozdě. Jak byla rozespalá, tak poděkovala a zavřela dveře. Aniž jim nabídla jakékoli nálezné, od finančního až po nějaké vstupenky na vyprodané projekce festivalu, které se mimochodem také nacházely ve ztracené peněžence a které tam, stejně jako všechno ostatní, mladí nálezci ponechali.
Zjištění z krabice plné nalezených peněženek a klíčů i z noční návštěvy je zřejmé: filmoví diváci se vyznačují nečekanou mírou poctivosti. Následovat by mohlo poučení o tom, že takové lidi bychom si měli hýčkat a podporovat vznik filmů, které by je do kina dál lákaly a kultivovaly. Spokojím se s nadějí, že mé dva poctivce nedostatek duchapřítomnosti paní Mandysové neodradí od případné obdobné akce v budoucnu.
Autor: Pavel Mandys
