Kolem peněz na kulturu je v poslední době více povyku než v minulých třech letech; naposledy to tak vřelo, když se chystalo přesunutí cen vstupenek do divadel a kin z kategorie platící zvýhodněnou pětiprocentní DPH.
Nyní stačí, že na předpokládané snížení rozpočtu svého úřadu ministr kultury nereaguje jen obvyklým stýskáním, ale také pokusem o radikálnější změny. Absurdní nápad nespokojeného divadelního producenta přiměje pražský magistrát zděšeně zarazit podporu divadlům. Tentýž magistrát se mimochodem zdráhá převzít do vlastnictví Státní operu (a vytvořit z ní metropolitní, jak je obvyklé jinde ve světě), zato po olympijských hrách touží mocně.
Možná je to proto, že tyto veřejnosti obtížně srozumitelné spory se nyní podařilo efektně „prodat“. Kratochvílova legrační žaloba na český stát vzbuzuje nepříjemné vzpomínky na prohrané arbitráže v čele s tou o Novu, z Jehličkových aktivit si zase média vyzobala ty nejatraktivnější – jako například kontrolu hospodaření karlovarského festivalu se státními penězi. Investigativní reportérka MF Dnes se do toho pustila s vervou, s jakou sleduje nejslavnější české kriminálníky, komentátor Lidových novin do toho zase přimíchal úplně jiný problém, totiž nadměrný počet příspěvkových organizací ministerstva kultury. A Jiří Bartoška měl nezvyklou potřebu to roztrpčeně vysvětlovat. Spíše zbytečnou, protože poněkolikáté zopakoval totéž. Více udělat asi nemůže, podezřívavost vůči festivalu, který nenávštěvníci vnímají skrze novinové zprávy o pozlátkovém luxusu, tím stejně nikdy nerozptýlí.
Otázka, jak financovat kulturu, však není omezena na handrkování se o to, zda má dostat peníze festival vyhledávaný filmovými fanoušky (a pro jiné seriál večírků pro politiky a zbohatlíky) anebo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou (jedna z 32 příspěvkových organizací). Než k němu dojde, měl by mít přinejmenším ministr kultury ujasněn seznam pravidel a priorit, podle kterých by se alespoň orientačně dalo určit, kdo a proč si podporu zaslouží. Těch kritérií by asi bylo hodně, od ekonomických (převážně zahraniční studie o ekonomické výhodnosti kultury se objevují už i u nás) přes propagaci republiky v zahraničí až po ono tradiční a možná trochu zastaralé „zachování národní kultury“, případně identity. Žádající organizace by předložily zprávu o hospodaření a zájmu publika a publikované ohlasy v zahraničních i českých médiích, případně další doklady své užitečnosti, a ministerští úředníci by to posoudili a podle toho rozhodli. Možná že se tak už děje, ale z nedávného dění to vypadá na velký zmatek.
