Premiérská kancelář, hlas ozývající se přes zavřené dveře: „Já blbec, já ko..., že já se nedal k socanům! Moh’ jsem mít jako Gross tři sta melounů a každý mně moh’ políbit riť! Místo toho jezdím v ojetým volvu, a ještě mi kvůli té rachotině nedaj pokoj!“ Ozve se kopanec do stolu a Topolánek vykulhává na tiskovku, rozuměj na setkání s žumpou.
Jihlava, hostinec U zeleného mozku. U stolu sedí Franta Rámus Vik, Grossův strýc, v tankistických montérkách z roku 1975, s ním novinář Eura. Vik: „No jasně, na ty akcie jsem Standíkovi pučil.“ Euro: „Jak jste mu tři sta milionů předal?“ Vik: „Jako dycky, v igelitce.“ Euro: „To musela být velká taška...“ Vik: „Do mejch tašek vám nic není. Já i Standík jsme osoba soukromá, polibte nám pr...“
Kancelář právního koncipienta St. Grosse, hlas ozývající se přes zavřené dveře: „Haló, tady Standa, no ahoj, ahoj, hele, já bych chtěl koupit třetinu ČEZu. – Kolik? – Jo, to by snad šlo, máme se Šárkou v prasátku nějaký úspory a strejda Vik slíbil, že mě když tak zase založí. Tak já bych přišel zítra ráno, platí?“
Večer, byt manželů Grossových. Standa: „Je něco k večeři?“ Šárka: „Ráno vedeš děti do školky, já nemám čas.“ Standa: „Mám práci, nemůžu.“ Šárčin bodyguard zatne biceps: „Vezmeš je do tý školky...“ Standa: „Jasně, jasně, odvedu je.“
Druhý den ráno, kancelář Marka Dalíka, hlas znějící přes zavřené dveře. „Tady Mára, nazdar, Stáňo, hele, vole, Míra shání poradce na cash flow, nevíš o někom? – Ty osobně? No super, pošlu pro tebe naše volvo, máš to u mě, čau.“
Ilustrace: Danglár
