Těm, kdo u nás žijí z platů či mezd a ne z kapitálu, poprvé za dvacet let klesl meziročně (2010-2011) nominální čistý příjem, který letos nepochybně dále klesá. Reálný příjem se loni poprvé snížil pod úroveň roku 1993. Tvrdí nám s přesvědčivou dikcí, že meziročně se od roku 2000 rovněž snížil poprvé. To je ale asi nějaký vtip, hodně podobný tomu, v němž zaměstnanci stojí nad červeným kolečkem a všichni přikyvují: "Ano, pane šéf, ten čtvereček je opravdu zelený."
Ať počítám, jak počítám, vychází mi pokles průměrných reálných příjmů v Česku už od druhé poloviny roku 2006 do 2008. S následným krátkým nepatrným vzestupem (2008-2009) a s dalším citelným poklesem od roku 2010 do loňska (a dozajista dodnes, kdy účty ještě nejsou uzavřeny).
Pokud jde o reálné příjmy, jsme nyní v hlubší škarpě (o více než dvě procenta), než v jaké jsme byli v době neslavných Klausových balíčků v roce 1997. Tehdy došlo k rozpadu koaliční vlády pravice, k rozštěpení ODS, napřesrok pak k předčasným volbám. A k následné osmileté periodě koaličních vlád, v nichž hlavní slovo hráli - alespoň vizuálně - sociální demokraté. Dnes vláda drží, jako by ji LIDEM přišili. Drátem do oka by bylo lepší...
My a oni
Průměrné hodnoty čehokoli neměly nikdy mnoho smyslu (kromě budování makroekonomických modelů a kromě - to zejména - matení lidí). Ale v posledních pěti letech je už průměrování v komunikaci s veřejností nehoráznost sama. Ani na vzestupech příjmů se totiž příliš nepodílely dvě třetiny zaměstnanců s trvale nižší než průměrnou mzdou. Zato sestupy dolů si tytéž dvě třetiny neustále vyjídají až do nevábně bahnitého dna. Život velkého množství lidí je existenčně stresový.
S tímto vědomím je třeba vnímat fakt, že za průměrný - opakuji: průměrný - příjem se naše možnosti při plnění spotřebního koše rozšířily oproti roku 1989 o 29 procent. "Naše" možnosti? Žádné obecné "my" v rozpadající se společnosti už neexistuje. Bytí Čechů už dávno zase probíhá v důvěrně známé binární dvojici "my" a "oni". O tandem vůbec nejde. Je to opět vnitřní studená válka, která stále víc hrozí přejít ve válku horkou. Stíhat "třídní zášť" v určité fázi vývoje bývá směšné a vlastně nemožné.
Celá léta cpou nám do hlav, že jsme malá otevřená ekonomika, v níž tolik nezáleží na tom, co si jaká vláda usmyslí a jaký růst HDP - čím dál nižší a pro letošek jdoucí do záporu - Miroslav Kalousek naplánuje. Jsme dodavateli Němců, klienty tuzemských dcer zahraničních bank a - v celém politickém spektru odprava doleva - notorickými bloudy v posuzování Evropské unie i světového systému. Ale velký svět je náš osud, v jeho hluboké díži jsme jen stopovým prvkem globálního těsta, kterým navíc rozhodně nemícháme.
Dva mezníky
Z tohoto hlediska - ze světové ptačí perspektivy - bychom měli ostře vnímat dvě události, jež ohraničují poslední "pětiletku". Ta už vlastně nebyla, jak by řekl Tomáš Ježek, "budováním kapitalismu", nýbrž možným počátkem jeho destrukce.
Událost první, srpen 2007. Explodovala bublina amerických "substandardních" (suprime) hypoték a brzy vypukla velká finanční krize. Tehdy se význačný autoritativní hlavoun Bundesbanky Axel Weber - neoliberální jestřáb, kterého Angela Merkelová marně prosazovala do čela ECB - vyjádřil takto: "Srovnání s krizí 1931 (do Německa dospěly důsledky pádu na Wall Streetu 1929 později) je zcela neopodstatněné. Světová ekonomika zdatně roste. Spojené státy našly určitou dynamiku a růst v eurozóně zůstává pevný." Vzato úhrnem, příštích pět let nebylo na tom ani zbla pravdy.
Událost druhá, srpen 2012: Šéf ECB Mario Draghi, který připravil Webera o lukrativní post, nesplnil očekávání trhů, když je předtím namlsal větou, že centrální eurobanka "udělá cokoli" a "vyřeší krizi". Hory se připravovaly k porodu, aby tento čtvrtek čtvrtek vyběhla malá myš. Draghi blekotal cosi o intervencích na otevřeném trhu, což již ECB beztak dělá. Němečtí jestřábové Weberova stylu, kteří se vždycky ve všem mýlili, totiž zmařili ideu přeměny Evropského fondu stability (EMS) na banku, která by systém držela nad vodou jeho přímým financováním. ŘEŠENÍ KRIZE SE NEKONÁ, zněl základní novinový titulek. Po pěti letech celosvětového utrpení.
"Pětiletka pouhá málo nebo mnoho znamená," můžeme parafrázovat dechovkovou odrhovačku, v níž se ovšem zpívá o "půlhodince". Pokud jde o tu pětiletku, o pouhých pět roků, cesta odnikud nikam a ze tmy do tmy může znamenat jen mnoho. Vlastně úplně všechno, co je v posouzení daných poměrů podstatné.
