Angela Merkelová vládne světu. Předsedá Evropské radě i skupině G 8, nejmocnějším zemím světa. Nedávno ve Washingtonu poučila George W. Bushe o tom, jak je třeba jednat s islámským světem, poté ve štrasburském parlamentu nastínila budoucnost evropského sjednocení, před týdnem uložila v Soči Vladimíru Putinovi, aby lépe komunikoval s EU, a minulý pátek objasnila Václavu Klausovi výhody evropské ústavy. Tady pohádka končí. Jak to bylo doopravdy?
Bush Merkelové zdvořile pokýval, ale vážně bere pouze akceschopné hráče. Ve Washingtonu právě koluje superkritická studie o tom, že pokus Německa vybudovat funkční afghánskou policii „naprosto selhal“. Jestli má lepší komunikace z Moskvy znamenat, že Merkelová neuslyší špatné zprávy o energii, úspěchu se nedočká. Zato díky národnímu podniku Gazprom Rusové velmi „energeticky“ varují: „Dejte si na nás pozor.“ A získat Klause pro evropskou ústavu? Cha cha cha.
Jen Evropská komise spokojeně vrní. Když mluví kancléřka o Evropě, je nejpřesvědčivější a nejvlivnější. Mnozí si myslí, že Německo chce euroústavu jen proto, aby s její pomocí ovládlo kontinent. To je však chybný závěr. K nadvládě nad Evropou Berlín nepotřebuje evropskou ústavu. Ta by Německo spíše omezovala. Nevěříte? Přečtěte si nedávné vývody německého ústavního soudu v Karlsruhe a komentář bývalého spolkového prezidenta Herzoga.
Druhá, ještě závažnější chyba kritiků i přívrženců integrace je pohled na Německo přes Unii. Německé evropanství totiž již delší dobu hyne na úbytě. Podle nejnovějších výzkumů je pouze devatenáct procent Němců pro to, aby Merkelová prosazovala euroústavu.
Angela „on the top“? Ani pokud jde o rozhodnutí mezi evropským Německem a německou Evropou, nemá Merkelová režii v rukou jako kdysi Willy Brandt se svou „ostpolitikou“. Kancléřka pouze reaguje na dlouhodobé tendence, které nevyvolala, ani je nedokáže zásadně ovlivnit. V opadajícím příboji evropského sjednocení trčí Německo stále zřetelněji jako skalisko hospodářské síly a rostoucího politického sebevědomí. Vrací se samo k sobě a tím do mocenského středu Evropy. Rusko nechce celoevropský stát, nýbrž jen evropskou zónu volného obchodu. Německo zase potřebuje ruský ekonomický prostor. V míře, na níž se obě země dohodnou, budou vystupovat sebevědoměji vůči Spojeným státům. A nám to bude stejnou měrou vadit. Americkou přítomnost ve středu Evropy totiž nutně potřebujeme.
Autor: Petr Robejšek, Hamburk
