Před třemi sty padesáti lety si nizozemský fyzik Christiaan Huygens všiml, že pověsí-li dvoje pendlovky vedle sebe, začnou se jejich kyvadla po chvíli pohybovat stejně. Ve fyzice se tomu říká spontánní synchronizace a dochází k ní proto, že zeď, na které jsou hodiny připevněny, funguje jako rezonanční plocha. Co to má společného s novým ruským prezidentem? Více, než se na první pohled zdá.
Mezi experty právě vrcholí oblíbený kviz: Kdo je skutečný vládce Ruska, Putin, nebo Medveděv? Hledají se názorové rozdíly a třecí plochy, ale místo nich se objevují další podobnosti. Nedávno si někdo všiml, že Putin i Medveděv dokonce nosí hodinky značky Breguet; mám podezření, že tikají ve stejném taktu. Přesto je jisté, že Dmitrij Medveděv zkusí začít vládnout a Vladimír Putin vládnout nepřestane. Nový a starý ruský prezident budou soupeřit o moc, ale málokdo chápe, že se výsledek jejich zápolení v ruské politice nijak zásadně neprojeví. V týmu nebo na vlastní pěst bude mocenský tandem na špičce Ruska jednat synchronizovaně, protože si to vynucuje situace země.
Medveděv i Putin vládnou Rusku, které trpí následky po desetiletí ideologizované politiky. Jejím posledním jednáním byla Gorbačovova chiméra o „společném evropském domě“ a ve finále přišla kocovina jelcinovského pozápadňování Ruska. Putin uskutečňuje osm let striktně realistickou politiku, respektující fakta a přirozené ruské zájmy – jakousi fyziku moci. Dmitrij Medveděv v ní bude pokračovat nikoli proto, že nosí stejné hodinky, ale proto, že si vyčerpaná země další ideologické experimenty nemůže dovolit. Společná rezonanční plocha politiky obou ruských vůdců je tedy vývojové stadium ruské ekonomiky, stav společnosti a zahraniční vlivy.
Vnitřní politiku programují neúprosná fakta. Rusko je zaostalá země, která pouze dočasně profituje z předražených cen surovin. Rusko je – a v dohledné době zůstane – jen dobře ozbrojenou zásobárnou nerostných surovin a jeho prosperita závisí na cenách energie. Nerostné bohatství zůstává jediným univerzálně použitelným nástrojem vnitřní a vnější moci země. Každý ruský prezident je proto musí kontrolovat a ofenzivně používat.
Každý ruský prezident bude o moc bojovat s průmyslovými magnáty. Putin i Medvěděv vědí: efektivní využívání moci umožňuje pouze politika těsně pod úrovní diktatury. Jejich vnitropolitičtí odpůrci tomu dobře rozumějí. Bouří se méně z morálních důvodů a mnohem více proto, že byli sami od moci odstaveni. Michail Chodorkovskij podporoval demokratické hnutí především proto, aby s jeho pomocí rozšířil svou moc z ekonomiky na politiku.
Státy ovládají zákony geografie, napsal kdysi Henry Kissinger. Ruské území připomíná na východě promáčklý ragbyový míč. Sibiř infiltruje několik set tisíc čínských podnikatelů a obchodníků. Pátá kolona, která je pilnější a schopnější než průměrní Rusové. V čínských pohraničních provinciích žije přes sto milionů lidí, zatímco desetkrát větší ruské pohraničí má pouze sedm milionů obyvatel. Čína má za humny prostor a suroviny, které nutně potřebuje. Stabilitu tři tisíce kilometrů dlouhé (z čínské strany zpochybňované) hranice ohrožuje ekonomické a demografické vakuum na jedné a přetlak na druhé straně.
Na západě tlačí na elipsu ruského prostoru rozšíření EU a NATO, evropské ambice Kyjeva a americké základny ve střední Evropě. Ve hře je vytlačení Ruska z Evropy. Ubránit se čínskému tlaku a udržet kontrolu nad evropským předpolím, to je základní axiom zahraniční politiky každého ruského prezidenta – i kdyby se jmenoval Garri Kasparov. Nenechme se mýlit: kdyby se dostali k moci ruští demokraté, tak by sice hovořili mírněji, ale jednali by stejně. I jimi ovládané Rusko by převzalo tradiční roli zaostalého a ústupky požadujícího protektora.
Každý ruský vůdce totiž stojí zády k téže starobylé, mohutné, ale nakloněné a značně oprýskané zdi ruské společnosti. Je pro něho více než rezonanční plochou jeho politiky; opírá se o ni, a současně ji tak upevňuje. Tyto skutečnosti spoluurčují i naši politiku. Na výběr máme buď striktně realistický přístup, který má alespoň šanci na úspěch, anebo ideologizování. To vede do zkázy. Historické hodiny nám odpočítávají čas, který ještě zbývá k vytvoření rovnovážných mocenských struktur v Evropě. Náš příspěvek k jejich vzniku a existenciální nutnost naší zahraniční politiky je spolupráce se Spojenými státy.
Ilustrace: Martin Velíšek
