
Západní politici a experti zatvrzele věřili, že se Rusko po zániku komunismu poevropšťuje, a ono zatím pouze hledalo pevnou půdu pod nohama. Teď západní Evropa trucuje, protože se prý rusko-evropské vztahy zhoršily. Ve skutečnosti si nemůže stěžovat. Před dvaceti lety zachraňoval Michail Gorbačov skomírající komunistickou diktaturu pomocí demokraticko-tržních protéz tak úspěšně, až ji dorazil úplně. Jelcin odvrátil v srpnu 1991 poslední vzepětí starého režimu a po zbytek své vlády většinou nevěděl, co dělá. Západ toho využíval a kupoval ruský průmysl. Vladimír Putin ví přesně, co chce – a Západ se cítí podveden. Ve skutečnosti však naletěl sám sobě, protože chtěl vidět Rusko podle svých přání, a nikoli podle skutečnosti. Ničego něponimali, golubčiki zapadnyje.
Západní politici a experti hodnotí Rusko podle své fixní ideje, že totiž patří k Evropě. V Moskvě to vždycky viděli jinak: Evropa patří k Rusku. Rusko se nechce s Evropou sjednotit, nýbrž ji ovládat. Tento cíl měli ruští panovníci vždycky. Za Alexandra I. k tomu měla sloužit Svatá aliance, za Lenina revoluční ideje, za studené války atomovová bomba. V posledních letech našlo Rusko zlatou střední cestu a Západ to sleduje se smíšenými pocity. Gorbačov rozbil neefektivní aparáty, Jelcin rozjel privatizaci a Putin zapřáhl soukromé firmy tak, že slouží státu. Politika ruského státu se orientuje výlučně podle jeho zájmů.
Evropa káže o společných hodnotách. Moskva chápe mezinárodní vztahy jako soupeření o vliv; bezpečnosti dosahuje ovládnutím svého okolí. Ve strategickém dokumentu ruského ministerstva zahraničí z letošního dubna se objevuje pojem „zájmy“ téměř stokrát, pojem „hodnoty“ čtyřikrát a ještě k tomu v negativních souvislostech. Není divu. Pro Rusko by zavedení evropských občanských svobod, ono „spoluvlastnit“ a „spoluvládnout“ znamenalo oslabení a chaos. Rusko přežije pouze tehdy, když si bude držet od těla destruktivní vliv („bezuzdné“) svobody z okolních států. Moskva proto musí ložiska občanských svobod ve své blízkosti buď vymýtit, nebo utlumit, své okolí buď obsadit, nebo ovlivnit. Ruská tradice a současnost neumožňuje žádnou jinou politiku.
Vladimír Putin jedná logicky, protože respektuje vývojové stadium země; pracuje s materiálem, který má k dispozici. A hleďme, lid jeho politice rozumí. Podle nezávislých výzkumů se jedenasedmdesát procent Rusů nepovažuje za Evropany, přestože většina z nich žije v evropské části země. Západní společenský model považuje za ideální pouze šestnáct procent, před deseti lety to byla ještě čtvrtina.
Můžeme si být jisti, že Putinův nástupce bude jeho „klon“. Nejenom proto, že jej Putin bude z pozadí řídit, nýbrž (a to především) proto, že ani on nebude moci jednat jinak. Třeba se vám to nebude zdát, ale nepochybuji o tom, že by se i miláček západního tisku a extrémně hypotetický prezident Garri Kasparov musel snažit Evropu poruštit; pro její dobro – a stabilitu Ruska. A tak je možné, že Putin bude podle svého plánu premiérem a (o něco) později znovu prezidentem, ale „ruskou věc“ to nijak zásadně nemění...
„Rusku se musí vykat.“ Vakuová („humánní a ekologická“) bomba, provokační lety nad americkými základnami, kritika amerického radaru u nás. Ano, Rusko se tak dožaduje uctivého „Vy“. Avšak ruský požadavek obřadného oslovení se již neopírá pouze o zbraně. Co se změnilo? Naivní bolševici měli potíže s kapitalistickým vlastnictvím, aparátčíci neuměli ekonomicky myslet. Jejich dnešní nástupci mají lepší argumenty než revoluci. Ruská zlatá střední cesta vede podél ropovodů a je vydlážděna penězi. Evropa se sice nedala nadchnout pro rovnostářskou ideologii, ale je prodejná. Západní firmy v rukou ruského státu dnes již nikoho nezarazí. Koupit se však dají i politické ústupky. A když to nepůjde jinak, bude Rusko své zájmy prosazovat velmi energeticky.
Za Alexandra I. se podařilo vyvážit uzurpátorskou energii Ruska obratnou diplomacií Velké Británie a Rakouska. Dnešní evropské mocnosti na tuto úlohu nestačí.
Protiváhu živelné ruské zaostalosti a mnohomluvné evropské bezmocnosti dnes může poskytnout pouze přítomnost Spojených států v Evropě.
Autor: Petr Robejšek, Hamburk
Ilustrace: Martin Velíšek