Petr Robejšek: Úvahy v chrámu Jasukuni

Dvacet pět metrů vysoká brána areálu šintoistického chrámu Jasukunidžindža v Tokiu svou lehce narezlou mohutností připomíná konstrukce v hamburském přístavu. Hned za branou jsem minul skupinku halasících čínských turistů; nezdálo se, že vědí, kam jdou. Můj japonský průvodce jejich faux pas s japonskou zdvořilostí přehlédl, ale dělalo mu to potíže. Jasukuni není jen tak ledajaký chrám a Číňané nejsou obyčejní návštěvníci.

Japonsko a Čína si po staletí byly navzájem zdroji inspirace i ohrožení. Obě společnosti jsou přesvědčeny o vlastní nadřazenosti a jedinečné historické misi. Dodnes je rozdělují důsledky odvěké konkurence o nadvládu v Asii; smíření je iluzí, stará hra pokračuje.

Minuli jsme druhou bránu a u třetí jsem si vybavil záběry CNN z opakovaných návštěv Džuničiró Kojzumiho, nejvýznamnějšího japonského premiéra posledních dvou desetiletí. Reportáž obvykle pokračovala záběry „spontánní“ protidemonstrace v Pekingu. Proč? Chrám Jasukuni je zasvěcen duším dvou a půl milionů Japonců, kteří od roku 1853 zahynuli ve válkách, včetně patnácti japonských válečných zločinců.

Současný ministerský předseda Jasuo Fukuda je opatrnější než Koizumi. Má to v krvi: jeho otec byl v 70. letech také japonským premiérem a návštěvy v chrámu zásadně odmítal. I jeho syn se snaží o harmonické vztahy s Pekingem, ale v cestě mu stojí realita: poměr počtu obyvatel Japonska k Číně je jedna ku deseti, poměr hospodářského výkonu na hlavu několikanásobně opačný. A na obou stranách nedostatek surovin. Za těchto okolností vedou snahy zaručit bezpečnost a dosáhnout blahobytu ke konkurenci. Zájmy obou zemí kolidují tím více, čím dynamičtěji se Čína rozvíjí a čím ofenzivněji jedná. Japonsko vzestup Číny neubrzdí, ale odmítá stát se jejím vazalem. Ani čínská situace není lehká. Čína se buď v historicky krátké době vtěsná mezi velmoci, nebo se důsledky své snahy udusí.

V areálu chrámu Jasukuni  mají sochu psa, koně a poštovního holuba – jako památku na zvířata, která vojákům sloužila – a hned naproti stojí malé vojenské historické muzeum. Vstupní hale vevodí stíhačka, kterou známe z filmů o útoku na americkou základnu Pearl Harbour. Dnes Japonsko patří k několika málo opravdu spolehlivým spojencům Spojených států.  Důvod? Buď se Tokio přimkne k Washingtonu, nebo se podřídí Pekingu...

Japonský zbrojní program je přesto v jádru defenzivní. Armáda nakupuje především takové zbraně, které mohou plnit funkci obranného štítu pro americké jednotky v regionu. Strategická dispozice obou zemí je jasná: odvrátit případný čínský útok.

Vojenská rovnováha s Čínou je pro Japonsko vypočitatelná a za pomoci USA také dosažitelná. Hospodářské vztahy obou zemí jsou složitější. Za značnou část ekonomického rozkvětu vděčí „Nippon“ obchodu s Čínou. Japonské firmy tam investují a využívají její levnou pracovní sílu. Současně je Čína geoekonomický konkurent. Partneři, kteří těží ze vzájemné výměny zboží a komparativních výhod, ale i konkurenti v boji o pracovní místa a trhy. Japonsko je zatím hospodářsky silnější. Je největším investorem v deseti členských zemích ASEAN (hospodářská asociace států jihovýchovní Asie a trh s 550 miliony lidí), asijské formy EU. Japonské zahraniční investice přesahují jak absolutně, tak i k počtu obyvatelstva čínské investice. Zatím.

V jednom bodě se bezpečnostně politické a hospodářské zájmy obou zemí protínají a negativně umocňují: v surovinách. Obě země jsou odkázány na jejich dovoz. A tak by se dějištěm budoucích krizí mohlo stát třeba souostroví Senkaku. Čína tam popírá právo Japonska provádět zkušební vrty; jde o dvě stě miliard kubických metrů zemního plynu. Podle zákona z roku 1992 si Peking nárokuje převážnou část Jihočínského moře a tím i kontrolu surovinových nalezišť. Japonsko tuto otázku posuzuje právě opačně a pokračuje ve výzkumu pod ochranou námořnictva.

Zahradu v areálu chrámu Jasukuni zdobí malé jezírko, budí dojem, že jste hluboko v horách. Tvůrci japonských zahrad dokážou vytvořit ve městě a na minimálním prostoru iluzi poustevny uprostřed divočiny. Zdá se, že Japonci tak vyjadřují touhu po samotě a filozofujícím spočinutí, možná i hledání ztraceného ostrovního ráje, do něhož před sto padesáti lety vtrhli necivilizovaní běloši. S touhle výzvou si nakonec úspěšně poradili. Ale Číňanů je hodně přes miliardu. Když jsem opouštěl areál chrámu, právě se blížila další početná skupina čínských turistů.

Autor: Petr Robejšek, Tokio
Ilustrace: Martin Velíšek