Petr Robejšek: VW a evropská integrace za zenitem

Již víte, jakou značku bude mít vaše příští auto? Výběr bude rok od roku snazší – konkurenční boj sílí a výrobců ubývá. V roce 1964 bylo na světě dvaapadesát automobilek, letos jich je jen šestnáct a do tří let jich zbude, soudí experti, šest až deset. Skoro jistě však k nim bude patřit Volkswagen, ačkoli právě jeho samostatná budoucnost byla donedávna ohrožena.

Nepohodlného konkurenta se zbavíme nejsnáze tak, že ho koupíme. Takhle General Motors zneutralizoval Opla. Národní koncerny však zajišťují domácí pracovní místa, proto je státy chtějí kontrolovat. Oprávněnost této taktiky potvrzuje odtučňovací kúra, kterou Opel již léta prodělává. Vyspělé státy proto zuby nehty brání své klíčové podniky. Volkswagen chrání zvláštní zákon, podle něhož mohou berlínská vláda a Dolní Sasko, kde leží centrála Volkswagenu, vetovat každé rozhodnutí možného velkoakcionáře; říká se tomu „zlatá akcie“. Navíc je počet hlasů každého podílníka omezen na dvacet procent, byť by měl třeba přes polovinu akcií. Na tento obranný val německého národního šampiona však zaútočila Evropská unie.

Komise již dlouho zakazuje zemím EU ochranářskou politiku. Mnohé z nich pohnala před Evropský soud – a vyhrála. Na první pohled EU pouze bezmyšlenkovitě uplatňuje módní neoliberalistickou ekonomickou teorii, která vidí hospodářský všelék v neomezené konkurenci. To je však naivní vysvětlení. Evropská integrace má mnohé honosné přívlastky, ale její podstatou je přerozdělování moci mezi členskými zeměmi a bruselskou centrálou. Až donedávna si Brusel - otevřeně či skrytě – přisvojoval stále více pravomocí členských zemí. Také v kauze Volkswagen nešlo o volnou soutěž, nýbrž o oslabení Německa a demonstraci síly.

Dlouholetý spor o VW bude na podzim projednávat Evropský soudní dvůr v Lucemburku. Ale možná k tomu nedojde. Žalobce totiž dostal neočekávané vnuknutí. Před třemi nedělemi prohlásil příslušný komisař EK Peter Mandelson, že „zlatá akcie“ může chránit „politicky citlivá průmyslová odvětví“. To je názorový obrat o 180 stupňů, neboli kapitulace na celé čáře. Mandelson ví, že státy „zlaté akcie“ využijí v národním zájmu, a požaduje proto, aby v budoucnosti „rozhodovala komise společně s členskou zemí“.

Moci se nikdo nevzdává dobrovolně. EU se necítí dost silná na to, aby – jako to dělala dříve – rozhodovala sama. Pozvolna se smiřuje s tím, že se politika bude odehrávat i mimo Brusel. Postupně vrací moc členským zemím a potvrzuje tak, že evropská integrace je již za zenitem.