"Obdobný postup, v řadě případů ještě mnohem razantnější, volí i jiné státy," obhajoval ministr Jaromír Drábek v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ radikální útlum valorizace starobních důchodů. Miroslav Kalousek zase pořád opakuje, že cokoli činíme, pak jenom to, co činí vlády i "v jiných zemích". V důchodové reformě odkázal již minulý měsíc na odbornou studii OECD, kde prý jsou shromážděny "zkušenosti jiných zemí".
A tak je to ve všem, ve všech našich reformách, deformách i škrtformách. Za chvíli se na základě odborných zahraničních studií dozvíme, že i "v jiných zemích" se přece slepne a umírá na metylalkohol.
Místo toho, aby nás Nečasova vláda vzpružila nadějí, že v dohledné době rezignuje, minulý týden po jednání kabinetu vypustila z úst vicepremiérka Karolína Peake ujištění jiné, ještě horší než opačné: "Vláda nerezignovala na úspory ve státní správě." Dělají to tak "v jiných zemích", ba i v té zbyrokratizované a od Ludvíka XIV. ("Stát jsme já!") prý nadmíru centralizované Francii. Tamní socialistický prezident François Hollande ohlásil na příští rok úspory veřejných výdajů - především ve státní správě - ve výši 10 miliard eur (v přepočtu 250 miliard korun). Je prý totiž třeba již v roce 2013 dosáhnout tříprocentního deficitu. Právě takového, jaký chce i Kalousek. A celá Evropa.
Údiv z rozumu
Etologové - přírodovědci, kteří se zabývají zákonitostmi všelikého hemžení zvířat - říkají tomuto jevu chování "dělej spolu". Nejmarkantnějším projevem tohoto chování je synchronizace pohybu v hejnu ryb. Ani nepoznáte, která potvora "si začala" a škubla ploutví určitým směrem jako první. V říši zvířat - například u ptáků (a nejen u těch modrých) - je nereflektovaný, impulzivní přesun hejna, roje či stáda z bodu A do bodu B evoluční výhodou. Dravcům se takto uniká lépe, protože pravděpodobnost skoku všech přímo do predátorské tlamy je malá. Ale v lidské společnosti? Kde politikové pořád sepisují nějaké programy a vize? A ekonomové stále něco čmárají po tabulích?
S tímto problémem intenzivně zápasí Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (2001) , bývalý - ne vždy vyslyšený - poradce Billa Clintona a autor právě vydané knihy Cena nerovnosti. Jak současné rozdělené společnosti mohou ohrozit naši budoucnost.
Stiglitz se svou novou knihou hauzíruje po Evropě, udělil ve Francii několik interview a nevychází z údivu. Na otázku, jak si vysvětlit, že i ryze ekonomicky neospravedlnitelné úsporné politiky jsou přesto rozšířeny téměř všude, odpověděl bezmála zoufale: "To je pro mne opravdová záhada (véritable mystère)."
Dokázal ale ono mystérium slušně popsat: Především konstatoval fakt, že ve Skandinávii ani astronomické daně nezadusily růst; v letech 2000-2010 rostlo Švédsko rychleji než nízkodaňové a pracovně flexibilní Spojené státy. Švédové navíc nemají problém Američanů, z nichž je skoro 15 procent odkázáno na sociální pomoc (z toho 14 procent má více než dvakrát měsíčně hlad) a studenti odcházejí do života s dluhem 25-30 tisíc dolarů (475-570 tisíc korun). Je to obecně známo, a přesto se i "socialistická" Francie snaží přiblížit americkému, potažmo anglosaskému modelu.
Soumrak kytovců
Je známo ještě mnohem víc. Všichni - nebo skoro všichni - vědí, že po pádu burz v roce 1929 to byla administrativa prezidenta Herberta Hoovera, která "zodpovědnou" úspornou politikou proměnila finanční krizi z nemalé bubliny ve velkou depresi. Nevadí. Když došlo k finanční krizi v jihovýchodní Asii (1997-1998) a v Argentině (2001), MMF nasadil hooverovskou kúru a způsobil tutéž katastrofu. Sice lokální povahy, ale v Buenos Aires, ve městě evropského střihu, školáci při vyučování - před očima užaslých učitelek - omdlévali hlady. Dvě revoluce svrhly dva prezidenty.
Co na tom? Po globální finanční krizi 2007-2008, která nakonec vrhla Evropu do dluhové pasti, pracují evropské vlády na dalších úsporných politikách, a tedy také na - během tří let již druhé - recesi. Evropští ministři financí si k této další katastrofě navzájem gratulují. A Miroslav Kalousek - jeden z nejslepějších mezi slepými - byl již v této podivné paralympiádě dvakrát oceněn jako nejlepší vrchní financ rozvíjejících se tržních ekonomik. Znovu a znovu, v každém dalším kritickém okamžiku, jako by nějaké velké zvíře mávlo ploutví a vedlo celé hejno na smrtelně rozpálenou pláž.
Tento mysteriózní výklad je přesvědčivý, ale krapet nepřesný. A vlastně ani o žádnou velkou záhadu nejde. Natož o etologii. Joseph Stiglitz, autor přesně pětadvaceti ekonomických knih a bezpočtu odborných článků, je si toho dobře vědom. Sám napsal a na potkání opakuje, že zvětšující se bohatství "velkých zvířat," jediného procenta obyvatel Země, "nepochází z jejich přínosu pro společnost, nýbrž z renty, kterou vybírají od nejchudších tříd." Stiglitz je na novodobé rentiéry tvrdý: "Nevymysleli tranzistor nebo laser, jenom se zmocnili peněz těch druhých."
Vlastně víme i bez odborných studií, že všichni jsme se na tu pláž nevylodili uschnout. Jeden ze sta "kytovců" rodu Homo tam relaxuje, chytá bronz a k "tvorbě bohatství" je stále motivovanější...
