Neviditelné změny jsou pro naši společnost příznačné
Dusík není vidět ani cítit, a přece je všude kolem nás. Atmosféra ho obsahuje kolem osmdesáti procent. Zásadně mění náš svět a vědci řeší otázku, nakolik je možné ovlivnit globální cyklus tohoto plynu, o kolik a jak se dá snížit výskyt jeho sloučenin.
Dusík by měl být náš důvěrný známý. Není to příliš zajímavý plyn, jen tak si plyne v atmosféře a skoro nic nedělá. Jednou za čas z něho blesky vyrobí něco kysličníků, z nichž se pak v půdě stanou dusičnany a odtud přejdou do rostlin a stanou se součástí různých proteinů. Krávy je sežerou, my sníme ty krávy a jen tak se dostaneme k něco nezbytným aminokyselinám, aniž vůbec víme, že vstupujeme do dusíkového koloběhu. Dusík začíná být problém.
Příroda ročně vyrobí něco kolem 150 milionů tun takzvaného reaktivního dusíku, což jsou hlavně sloučeniny této látky, které fungují jako přirozená hnojiva. Jenže člověk dnes vyrábí zhruba stejné, nebo dokonce o něco větší množství reaktivního dusíku.
Mohou za to hlavně spalovací motory okysličující jinak nereagující vzdušný dusík a také umělá hnojiva. Jen tak na okraj: polovina všech kdy vyrobených syntetických hnojiv byla vyprodukována za posledních dvacet let! Německý chemik Fritz Haber před sto lety přišel na to, že když žene horký proud vodíku a dusíku na železný katalyzátor, získá amoniak, tedy základ většiny umělých hnojiv. Jeho kolega Karl Bosch pak po desítkách tisíc pokusů vypracoval postup, jak celou reakci provádět ve velkém měřítku.
Kdyby na světě panovala spravedlnost, slavili bychom Haber-Boschův objev jako státní svátek, protože jenom díky němu získáváme zhruba čtyřicet procent rýže a obilí. Ti dva dali lidstvu více potravin než všichni američtí farmáři dohromady. Bez tohoto objevu by na zemi nejspíše žilo tak o miliardu lidí méně. Jsou stejně velkými hybateli dějin jako Stalin nebo Churchill. Problém je však v tom, že značná část zemědělských hnojiv i dusičnanů vznikajících z výfukových plynů pokračuje do nadzemních i podzemních vod a hnojí ekosystémy. Což v Česku, tady je hej! Tady vyroste pár kytek, které dusík milují, jako jsou kopřivy nebo bez. Horší je situace v moři, a to zejména na korálových útesech, které dopadají jako husí rybník někde na návsi.
Koráli, jak známo, jsou symbiotické organismy složené ze „zvířete“ (láčkovce) a „rostliny“ (řasy). Když má řasa dost živin, tedy hlavně dusíku, nepotřebuje svého milého láčkovce, přeroste ho a vyhladoví. Přitom spotřebuje kyslík ve vodě a sama začíná hynout. Korálový útes původně plný pestrých rybiček se mění v mrtvou skálu obalenou šedým slizovitým povlakem. Děje se tak skoro všude na světě a asi nejvíce na slunné Floridě, kde je na pobřeží mnoho vil a v nich plno ledniček plných jídla. Bohaté floridské exkrementy jsou tučné dusíkem a protože septiky jsou drahé, kanalizace ústí do moře a celý floridský korálový útes začíná pěkně smrdět. Z jachty to ale naštěstí není vidět.
U nás se podobně nenápadně mění zastoupení mikroorganismů v půdách, složení plevelů, zarůstání skalních stepí křovinami a stromy hnojenými dusičnany z atmosféry. A teď dávejte pozor, protože to hlavní teprve přijde. Co to znamená, jaká krize nás čeká? Neznamená to skoro nic a žádná katastrofa z toho nebude. Milujeme katastrofy, protože jsou akční. Někdy je dokonce umíme řešit. Zprávy a politici potřebují velké viditelné věci, i kdyby to měly být ztráty na životech. Co si ale počít se zprávou, že roční přírůstek lidmi uvolněného reaktivního dusíku je dvě procenta a za rok to bude 2,2 procenta a že i tento přírůstek během dalších pěti let skoro nic nezpůsobí? Není se o čem bavit.
Když Milton Friedman psal o inflaci, říkal, že to je proces připravující se celé měsíce a roky a že se také musí celé roky léčit. Jde o peníze, jsme citliví na desetinu procenta zisku či ztráty. Kdyby ale někdo chtěl řešit problém globálního cyklu dusíku, tak by se mu po velkém úsilí podařilo za pět či deset let snížit jeho toky snad o pár procent. Byla by to hrozná práce, nebyla by vidět a skoro nic dynamického by se o ní nedalo napsat. Jenže ono nejde jenom o dusík. Je-li něco charakteristického pro naši společnost, tak to nejsou politické nebo technologické revoluce, ale plíživé inflační procesy, mnoho pramínků téměř neviditelných změn, jež pozvolna vytvářejí tok, který nás možná očistí - nebo taky třeba smete.
Autor: Václav Cílek
