Očima Marka Přibila
Politika "atentátu"

Součástí "politiky atentátu" budou pochopitelně i spekulace, například zda šestadvacetiletý Pavel Vondrouš nejednal na něčí objednávku, napsal výstižně politolog Jiří Pehe.

Vysvětlil: "Vždyť pokud není útočník úplně vyšinutý, musel předpokládat, že ho prezidentská ochranka rozstřílí jako řešeto v okamžiku, kdy vytáhne pistoli. Tak se ale vůbec nechoval, takže konspirační teorie budou v příštích dnech bujet."

A samozřejmě už bují. Myslím si, že na jednu stranu je sice mediálně přitažlivé, avšak naprosto nereálné, aby byl chrastavský útok na Václava Klause zinscenován. Aby byl dopředu naplánován, kupříkladu samotnými lidmi kolem Hradu, byť nutno dodat, těmto spekulacím nahrává interview pro TV Nova, jež Vondrouš nedlouho po svém činu poskytl ("jsem komunista"). Dále uniklá údajná konverzace bodyguardů či krev na Klausově košili, podle lékařů ne nepravděpodobná, nýbrž nemožná, anebo novinová zpráva, že strážce viděl útočníka i zbraň, ale odvrátil se (středeční Právo).

Na druhou stranu je však již méně nereálné, aby se z "atentátu" nesnažil pragmatik Klaus vytřískat politické body. Vytřískat je v době, kdy jeho popularita upadá. Vytřískat je proto, že touží v případě pádu vlády - kterému sám napomáhá šťouchanci - vystřídat Petra Nečase v čele ODS. Že touží být pověřen Milošem Zemanem, možným vítězem voleb prezidentských, s nímž si notuje, sestavením nového kabinetu.

Jak je již ostatně známo, Klaus označil čin "antiperlového střelce" za atentát, čímž ze sebe udělal oběť - státníka, jemuž šlo v danou chvíli o krk. Atentát - z lat. attentare - je totiž útok, a to na život (!) významné osoby, provedený z politických důvodů; zde byl však blízek smrti nikoli prezident, ale pouze sám střelec. A dovolím si i malou odbočku v reakci na Klausovu košili s červenými skvrnami: vzpomeňme na Topolánkovu "krvavou" tvář po "kamenování" v Hustopečích v roce 2009; expremiér chtěl tehdy, dá se dnes vyvodit, dojmout veřejnost, což se mu však nepodařilo, neboť se vzápětí psalo, že měl na obličeji i několik starších šrámů, jež si způsobil při zapalování děla na Baťově kanále na Slovácku...

Podle kardinála Dominika Duky chrastavská událost potvrzuje obavy o osud "skutečné demokracie" v České republice. Osobně bych spíš citoval profesora Jiřího Zlatušku: Jaký prezident, taková ochranka a konec konců i takové atentáty. Chybí tu snad jen dovětek - a taková společnost i politický zisk.

Pro někoho byla chrastavská událost jistě trapná, pro někoho však (možná pro většinu "nováckého" národa) šokující, srdceryvná, dojemná. "Hrdina" Klaus - ten stále velmi ambiciózní Klaus s proklatě dlouhými prsty -, to totiž není Topolánek, a proto nelze brát variantu jeho tandemu se Zemanem jako báchorku. Česká kmotrokracie může se radovat. A osud české skutečné demokracie, o níž Duka tak rád mluví, byl stejně už dávno zpečetěn - koaliční smlouvou.