Pošuk na břehu Rýna

Domácí
7. 7. 2013 09:20
Mistr Jan Hus, český kazatel a reformátor byl církví exkomunikován a nakonec upálen 6.7.1415.
Mistr Jan Hus, český kazatel a reformátor byl církví exkomunikován a nakonec upálen 6.7.1415.

Říkáváme někdy svým bližním s despektem: "Mluvíš jako Jan Hus v Kostnici." Jinými slovy: "Vedeš ty nejtvrdší útoky proti panujícím poměrům, jako bys byl na smrtelné posteli, na hranici, těsně před upálením." Když už je všechno ztraceno, je to i dovoleno.

Vize bezprostředního konce života je vlastně úlevná. Už není třeba nic skrývat, zamlčovat. Už není třeba se plazit, aby běžný člověk - zpravidla to není ani celibátník, ani pedofil - uživil sebe a svoji rodinu, své "světské ovečky". Většina "normálních lidí" žije své všední životy a musí neustále dělat kompromisy mezi mocnými a "boží pravdou". Jan Hus (1371 - 6. července 1415) tak v našich očích vlastně nepatří do reálného světa. Je to jen neživotný princip, o němž "víme své". A přiznáme-li tomuto principu maso a kosti, závěr je - zvláště po prcku s pivem - jediný: pošuk.

Historik husitství František Šmahel však píše výslovně: "Hus svým založením nepatřil k excentrikům ženoucím se bezhlavě proti zdi. S mocenskou oporou vlivných stoupenců za zády nasazoval rychlejší tempo, v opačných případech si však počínal uvážlivě a nebránil se přijatelnému kompromisu. Mučednictví pro něho nebylo utkvělou posedlostí, nýbrž okolnostmi vynucenou zkouškou pravd, jež šířil a za něž nesl odpovědnost vůči Bohu i svým českým stoupencům." (F. Šmahel, Husitská revoluce, 1993).

Husovi "vlivní stoupenci", to věru nebyla žádná ořezávatka: arcibiskup Zbyněk z Házmburka, král Václava IV, královna Žofie a řada šlechticů s pevnými hrady, na nichž se nechal hostit, když už měl zakázanou Prahu. Jen si představme, kdyby dnes reformátory kapitalismu podporovali u nás - dejme tomu - Václav Klaus s chotí Livií, Miloš Zeman s dcerou Kateřinou, oba poslední arcibiskupové (a kardinálové) Miloslav Vlk a Dominik Duka. Anebo uhlobaron Zdeněk Bakala s agromonarchou Andrejem Babišem. To se to Husovi kázalo!

Samozřejmě, ti nejmocnější a nejvlivnější se Jana Husa zřekli, včetně řady reformních univerzitních mistrů (Stanislav ze Znojma, Štěpán Páleč). A nastoupily - konstatují decentně historikové - Husovy kompromisy, různá "zakolísání". Musel to být ale také obyčejný strach, který Husa někdy na jaře 1409 přiměl, aby na arcibiskupův rozkaz poslušně přinesl knihy anglického - českou reformací uctívaného - kacíře Jana Viklefa "k přezkoumání". Byly spáleny. A byl to jistě strach až živočišný, který vyplývá z jedné Husovy věty, napsané v papežském vězení poté, co z Kostnice, města "reformního" (tak!) církevního koncilu, uprchl papež Jan XXIII. (bývalý - dnes bychom řekli - kmotr s civilním jménem Baltazar Cossa): "Již strážcové moji všichni odcházejí, a nevím, co budu jíst, a nevím, co se se mnou stane v žaláři," psal Hus v dopise Janovi z Chlumu.

Co budu jíst? Co se se mnou stane? Standardní otázky současných lidí, které zrovna vyhodili z práce, kterým zkrátili sociální dávky anebo přestali valorizovat důchody. Zcela aktuální - obecně lidská - je i skepse (nic jiného to není), s jakou si Hus skoro navlas přesně před 600 lety (v červnu 1413) poznamenal: "Kdo mluví pravdu, hlavu mu rozbijí."

Památník Mistra Jana Husa v rodném Husinci.Věky proti hodinám

Kdo tohle všechno věděl, kdo se uměl zapotit reálným strachem z vlastní konečnosti či lichou nadějí na svobodu (ano, nechal vzkázat přes Jana z Chlumu králi Zikmundovi alternativu, aby buď dal vězení střežit, "anebo aby mě dnes večer vysvobodil ze žaláře"), zkrátka ten, kdo byl obyčejným člověkem, a přesto dospěl až na hořící hranici, cosi důležitého odkázal. Jako logická úloha je to velmi jednoduché pro KAŽDÉHO, jak potvrzuje jiný Husův dopis z Kostnice: "Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznat s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí."

To je celé. Prostě je třeba to nepřipustit. Ale jak? Co budeme jíst? Co se s námi stane?

Stane se to nejhorší pro konkrétního "vězně" své doby a zároveň to nejlepší pro vnesení jím vyřešené "logické úlohy" do reálného života, společnosti a dějin. Věčný disident Václav Černý (1905-1980) zformuloval - aniž by Husa zmínil - přesně to, k čemu musel dospět kostnický vězeň, jenž vůbec nechtěl ani trpět, ani zemřít - ale ani se odpojit od věčnosti a zmizet beze stopy (jeho kosti vyhrabali z popela a roztloukli je na prach, aby nezůstalo nic, co by mohlo být - kati jsou v tomhle neomylní - uctíváno). "Ničím jiným nemůže být život pohnut než zase životem. Nikoliv úvahou. Ne rozborem. Také ne statistikou. Ani poučením," píše tento romanista a odbojář v protektorátním roce 1942. "Důmyslný rozumový důvod může mě zajisté přimět, abych nahlédl ten či onen názor, ba abych jej i přijal. Ale ne, abych za něj zemřel nebo i jen podstoupil oběť."

Ale proč "hýbat životem" třeba i za cenu utrpení? Proto: "Je možno se ptát, kdy a kde se chce znovu setkat s pravdou věcí, kdo není ochoten nebo schopen vzít na sebe nebezpečí věrnosti svému poslání. Kdo zápasí v mlčenlivé výhradě, že zápas nesmí ohrozit jeho blaho. Jaké cti chce dojít, kdo ctí sebe sama tak málo, že se za ohradou slov o duchu oddává sčítání výhod a možností a rozvažování prospěchu. Kdo sází na kartu dočasně silnějšího a zapomíná, co dosvědčují věky proti hodinám. Kdo používá doby, aby se slizce doplížil k postavení kulturně zdánlivě vůdčímu otrockou službou silným." (V. Černý, Kultura a charakter, 1942)

Autor: Martin HekrdlaFoto: ČTK

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ