Vláda si může odškrtnout další položku ze svého programového prohlášení. V něm se praví, že ministři připraví návrh ústavního zákona o obecném referendu. V této fázi prosazování všelidového hlasování ovšem nejspíš také skončí. A kdyby nějakou náhodou přeci jen předloha z dílny véčkařky Karolíny Peake prošla, v praxi bude stejně poněkud jalová.
To, co ve středu schválila vláda, totiž obsahuje hned několik pojistek, aby lidé ve skutečnosti nikdy o ničem nerozhodovali. Jak by takové referendum probíhalo? Iniciativní občan by nejdřív musel získat 250 tisíc podpisů pod petici. Je to sice - jak připomíná Peake - o padesát tisíc méně než na Slovensku, na druhé straně pětkrát tolik, než je potřeba například k navržení kandidáta na prezidenta. Zorganizování takové petice stojí dost času i peněz, ovšem výsledkem velmi snadno může být, že daná otázka vůbec nebude předložena.
Než se referendum uskuteční, je třeba nejdříve souhlasu vlády a pak i parlamentu, takže by se případně rozhodovalo o věci, která by i bez jakéhokoli angažmá občanů prošla standardní legislativní cestou. Jinými slovy, když politici nebudou plebiscit chtít, prostě ho neschválí.
I kdyby nakrásně s návrhem z lidu vláda a parlament souhlasily, připravili ministři další překážku. Tou je minimálně padesátiprocentní účast jako podmínka platnosti a závaznosti referenda. V původním návrhu, který ve středu kabinet přitvrdil, přitom bylo pouze 35 procent.
Tou hlavní pojistkou před všelidovým hlasováním však je přehlížení faktu, že ústavní změny musejí projít třípětinovou většinou poslanců a senátorů, přičemž je předem jasné, že ČSSD pro osekané referendum ruku nezvedne.
Vládní legislativci tak mrhali svým časem jen proto, aby koaliční politici mohli v různých televizních diskusích argumentovat, že přeci s referendem měli dobrou vůli.
