Očima Martina Hekrdly
Prezidentské hry

Každý student to zná: staří Římané dodávali chléb a pořádali hry, aby se lid najedl a zabavil. Aby neexplodoval. A všichni víme, že tuto praxi se státy snaží provozovat dodnes. Ať už se chlebem myslí cokoli, třeba i ten benzin, z jehož cen se dělá špatně nejen lidem, ale asi i kočkám a psům - a přesto máme dopravní zácpy. Zvyšující se DPH i sucho se spekulacemi na komoditních burzách, které nám zejména zdražují maso, náladu zrovna nezvedají. Nepatříme sice k tomu světu, v němž každý den zemře hlady 37 tisíc lidí a každých pět vteřin jedno dítě. Leč právě proto máme víc času na přemýšlení. A právě proto se musíme nějak zabavit. Jako prasata drbání potřebujeme hry, od fotbalu přes chytré mobily až po ty blbé telenovely.

Sotva skončila olympiáda, máme tady a teď před sebou derby zejména voleb krajských. A na obzoru - to hlavně - se zvolna rýsuje první přímá volba prezidenta. "Borec na konec" je jistý. "Normální" starověké hry - pitomým kláním vozatajů počínaje a gladiátory konče - byly vlastně náboženským rituálem úzce spjatým se státní mocí. Tak úzce, jak je každá "národní" katolická církev dnes spjata jen se státem Vatikán, jemuž podle kanonického práva patří veškerý její majetek (a to natolik nesporně, že to kardinál Miroslav Vlk musel v rozhovoru pro časopis TÝDEN popřít).

Proto i na volby a politiky v moderním nekonfesním - či dokonce masově ateistickém - státě dopadá stále odlesk jakési spirituality. Proto má papaláštvo kolem sebe auru, i když ji náš zrak a zdravý rozum popírají. Upřímný novinář ze slušné rodiny si vzpomene a nezamlčí, jak se na své první tiskovce ostýchal položit otázku reprezentantům "vyšších zájmů". Chvílemi se totiž zdálo, že snad připluli na obláčku z hromovládného Olympu. Že vědí něco, co my nevíme. Věděli pendrek...

O to zábavnější bude utkání těchto božstev. Workoholik Václav Moravec (je to léčitelné, ale musí se přijít včas) nám sice předtím připraví krajská kola debat s regionálními - občas méně známými, zkrátka druholigovými - bůžky. Lid se ovšem zejména těší na srážku titánů, kteří aspirují na Pražský hrad. Sázíme především na dva "koně", bývalé premiéry. A usmíváme se, jak jsou statistik Jan Fischer a prognostik Miloš Zeman z velké dálky sledováni stádečkem občas politováníhodných, pošahaných, ba i potetovaných kandidátů a kandidátek. Mají většinou čisté srdce a skoro všichni to myslí dobře s "touto zemí". Minimálně tak, že vlastní kandidaturou stvrzují poměry. Že účastí v komparsu při tomto rituálu posilují republiku, v níž pravda sice nevítězí, ale čistě teoreticky může.

Test inteligence

Má jen malý praktický význam, kdo se konkrétně hlavou státu stane. Ale i symbolika je pro lidstvo důležitá. Jsme u státního oltáře, pohybujeme se v rovině symbolů a při pozdvihování klekáme. A tak dávný resuscitátor ČSSD a nyní pijavice téže strany vyhlíží jako logické pokračování testu IQ: zaprvé "duchovní" Václav Havel, zadruhé "přízemní" Václav Klaus. A zatřetí? No přece Miloš Zeman, dialekticky odmítající a zároveň dovršující dílo obou. Ti tři si zasluhují - takto za sebou - vstoupit do učebnic. Jako trvalá připomínka naší naivity.

Ano, jsou i jiné možnosti. Zvolíme-li Jana Fischera, půjde o symbol - nic než symbol -, že si už přejeme jakékoli narušení toho, co je údajně logické, zákonité a nevyhnutelné. Protlačí-li se Jiří Dienstbier, šlo by o přelom mnohem ostřejší, nikoli však o úplné překonání naivity. Proč? Ptejte se, Čechové, Francouzů po stovce dní socialistického prezidenta v Elysejském paláci. Bude škrtat.

Pravda, Česko není prezidentská republika. Ale hlava státu není také jen kladečem věnců, jak se občas tvrdí. Kromě moci, kterou mu bezděčně naděluje špatně napsaná ústava, typický český prezident neustále odlétá do zahraničí. V letadle, které je nad přípustné zatížení přecpáno podnikateli s notebooky plnými investičních záměrů. Při vší úctě k jiným kandidátům, například k herečce a aktivistce Táně Fischerové nebo postmoderně poďobanému všeumělovi Vladimíru Franzovi, nedovedu si představit, že by se po příletu do Číny nebo Indie odlupoval z jejich aury zlatý prach a zdobil nově uzavřené kontrakty. A nedovedu si to představit ani v případě klimbajícího pana knížete, ba ani běžce na dlouhé trati KSČ - Goldman Sachs - Hrad. A už vůbec ne v případě místopředsedy Senátu, který neustále vypadá na to, že mu právě uletěly včely. Nebo to byl vlak?

Při těch kontraktech už ale nebudeme. Od toho volební právo takzvaní obyčejní lidé nemají. Předtím však budou těmito hrami vrcholně pobaveni. Aby zapomněli. Na drahotu, robotu i slotu.