Když si to v roce 1948 namířil do Československa houf dvanácti tisíc Řeků na útěku z občanské války, Češi je přijali vlídně. A to mnozí z běženců byli negramotní a do střední Evropy přicházeli s drastickou válečnou zkušeností. Nepřátelům třeba stínali i hlavy a s nimi pak čutali fotbal.
Z pohledu mnohých Čechů k nám tehdy vtrhli barbaři, jejichž divné řeči nikdo nerozuměl, a rozhodně neměli nic společného s antickými Řeky, jejichž kulturu tolik velebily tuzemské učebnice dějepisu. Autor tohoto textu příchod řeckých běženců nemohl vzhledem ke svému věku zažít (ročník 1967), ale po roce 1989 se oženil s řeckou dívkou, jejíž otec a strýcové bratrovražednou občanskou válku v Řecku zažili na vlastní kůži. A z vyprávění pamětníků časem pochopil, že tehdejší migrace vstoupila do československé reality 20. století tak trochu ze středověku.
Do Československa totiž utíkali obyvatelé vysokých pohoří na severu Řecka, kde se pořád žilo jako za časů tureckých sultánů. Hlavně ale prachbídně, i maminka mé ženy byla negramotná horalka a takto také překročila naše jižní hranice. A v paměti si všichni přinášeli strašlivé zážitky z občanské války, učitel řečtiny z Ostravy a někdejší partyzán mi vyprávěl, jaká zvěrstva páchaly obě strany konfliktu. Nepřátelé si dokonce vzájemně stínali hlavy, které pak sloužily i jako míče pro fotbalový zápas.
Jeden příbuzný mi zase vyprávěl, že v horách neznali ani princip kola, prostě v divokém horském terénu nepotřebovali trakaře nebo studnu s rumpálem. Na útěku byl pak šokován, když princip kola poprvé uviděl a pochopil, hlavně ho ten jev fascinoval u supících lokomotiv, díky kterým se přes Albánii, Makedonii a Srbsko utíkalo na bezpečný sever. A na hranicích v Mikulově to prý byly hodně žalostné scény, když z vagonů vystupovali děti i dospělí v rozedraných topánkách z ovčí kůže, špinaví a zavšivení.
Tehdejší Československo přitom nebylo žádnou velmocí, průmysl vesměs zpustošili nacisté a částečně i Rudá armáda, v únoru 1948 se navíc moci chopili komunisté a země žila ve strachu, jak se vláda jedné strany projeví. Velká humanitární pomoc řeckým uprchlíkům, které pochopitelně musel z Moskvy požehnat generalissimus Stalin, však záhy získala širokou podporu mezi obyčejnými lidmi. Kdo mohl, nějak se zapojil, proto poslední pamětníci z řad běženců stále básní, že tehdy v Československu vstoupili div ne do pohádky, jak o ně bylo postaráno.
Uplynulo necelých sedmdesát let a do Česka přicházejí z úplně stejných pohnutek uprchlíci ze Sýrie. Na nohou nemají topánky z ovčí kůže ale značkovou sportovní obuv, v ruce často nejnovější typy chytrých telefonů. Blízký východ, k němuž v roce 1948 tak trochu patřilo i Řecko, se už dávno zglobalizoval, syrské děti třeba hrají na počítačích stejné hry jako ty české. Nezměnili se ovšem politikové, kteří se v určitých chvílích opíjejí mocí natolik, že klidnou zemi dokážou během krátké doby převrátit v chaotickou zónu. Jak může vysoká funkce změnit politika, vidíme každý den i na příkladu Miloše Zemana, ale toho naštěstí krotí demokratický parlament a Evropská unie. Diktátora Asada v Sýrii už však nedokázal uhlídat nikdo, do země pak navíc vtrhli islamisté a dosavadní občanská válka se proměnila v dvojnásobné peklo.
V letech 1948 až 1949 přijalo Československo na 12 tisíc běženců z Řecka, aniž by to zemi nějak hospodářsky či jinak ublížilo. Spíše naopak, svébytní horalé z Řecka tady brzy zakládali manželství s krásnými Češkami a Moravankami, takže když v sedmdesátých letech padla v Řecku diktatura, Atény byly oživeny početnou českou komunitou. Syřany přicházející do Česka však žádná pohádka podobná té řecké nečeká. Maximálně nerudní policisté, kteří jim sejmou otisky prstů a na chvíli je zavřou za ostnatý drát do záchytných táborů, kde se třeba syrští lékaři či technici právem cítí lidsky ponížení. Nejméně 12 tisíc Syřanů ale přece dokážeme pohostit stejně jako kdysi Řeky. Ne je pouze deptat. Nějak jsme zkrátka zapomněli, že lidem utíkajícím z válek jsme uměli i pomáhat, teď se jim však spíše posmíváme a posíláme je ke všem čertům.
