Jak se vyrobí mediální událost? Třeba tak, že se věnuje velká pozornost tomu, co si ji nezaslouží. Pomoci mohou i jazykové prostředky. Jedním z nich je atribut "legendární". Ten se dá použít skoro v každé situaci. Minulé dny přinesly pěkný příklad.
Ale od začátku. Supraphon přišel na trh se zvukovým záznamem divadelní inscenace hry Milana Kundery Ptákovina. Nakladatelství Atlantis současně vydalo dramatický text knižně. Inu, když nemá svolení tisknout všechny Kunderovy romány, a to ani ty, jež už dávno vyšly česky v Torontu a ve větších veřejných knihovnách jsou k dispozici, musí se brněnská oficína spokojit s každou maličkostí, kterou spisovatel blahosklonně uvolní. Kunderové jsou významnými českými spisovateli druhé poloviny dvacátého století, to jim nikdo neupře, avšak společenskokritická hříčka Ptákovina mladšího a proslulejšího z bratranců, snad si to smíme říct, patří v jeho díle na okraj hned vedle poezie, s níž jako mladík "vstupoval do literatury".
Nahrávka sama, objevená prý náhodně v archivu Divadla Na zábradlí, zachycuje realitu poloviny ledna 1970, tedy rok po Palachovi. Československá společnost, paralyzovaná sovětskou okupací a citelně chudší o všechny, kteří po 21. srpnu 1968 odešli na Západ, ještě není zcela udušena roubíkem husákovské normalizace, i když ta postupuje rychle, dobývá vysoké i střední školy, redakce novin a časopisů, nakladatelské domy... Zůstávají už jen drobné radosti. Třeba svobodný smích ve tmě divadelního hlediště, je-li na scéně terčem posměchu "systém". Když se tak děje alegoricky, ohlas je ještě vděčnější - publikum má radost, že narážky rozluštilo.
Kundera takové "společenské objednávce" svou jevištní absurditou vyhověl. V Ptákovině je Ředitel (Miloš Kopecký) pragmatik, obojetník, cynik, ne však beznadějně zkažený, zato Předseda (Josef Chvalina) je jednoznačný: zosobňuje nevzdělanou, tupou a perfidní komunistickou vládu nad celou společností. Politováníhodný je leda ve své ubohosti. Lidé v divadle, slyšíme z živé nahrávky, reagují spontánně na jednotlivé repliky, jinotajům dobře rozumějí. A když jedna z hereček pronáší naplno, že "moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená", když například "blbec vládne moudrému", burácí hlediště uvolněným potleskem. Zákaz inscenace už visel ve vzduchu. Přišel brzy.
Kundera tuto rozmarnou hříčku napsal prý už roku 1966, o dva roky později vyšla tiskem pod názvem Dvě uši dvě svatby, teprve ve druhé verzi dostala definitivní název (Karel Hvížďala píše v bookletu o všem možném, třeba i o Kohoutově hře August August, august, jejíž název komolí tak, že vtip v něm beznadějně zabíjí, genezi Ptákoviny však nechává stranou, odlišnosti druhé verze od první ho nezajímají). Dnes je Ptákovina zábavná asi tak jako třeba Klicperův Rohovín Čtverrohý. Pražský Činoherní klub ji má, pravda, od roku 2008 stále na repertoáru, ale ruku na srdce, nevyvolává zvědavost hlavně kvůli autorovu jménu?
Samozřejmě je dobře, že ta archivní nahrávka byla - v kolika asi kopiích? - vydána. Je to droboučký příspěvek k dějinám českého divadla. Když ale na webových stránkách Českého rozhlasu čteme, co tam píše paní Michaela Vetešková, "vedoucí redakce kultury" (viz), musíme se smát skoro tak srdečně jako publikum tehdy na Zábradlí. Hra je podle pisatelky "legendární" a "na přelomu roku 1969 a 1970 [ji] viděl snad každý". Ale ne, ta hra přece nijak "legendární" není. Proč by měla být? Proto, že ji postihl zákaz? Takových bylo. Proto, že ji napsal Milan Kundera? Pak musí být legendární i jeho Poslední máj! A říct, že ji viděl "snad každý", nelze ani v nadsázce. Chodilo se na ni, jako se chodilo na jiné. Nepřestřelujme takto okatě v kritických soudech. K ničemu to nevede. Supraphon vydal záznam z jednoho dávného přestavení. Tečka.
