Může se jevit jako pochopitelné stanovisko předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, že platnosti vládního balíčku - a jeho účinnosti od 1. ledna 2013 - jeho strana nebude dál bránit obstrukcemi, až jej levicový Senát odpálkuje zpět do provládně stabilizované - řekl bych, pekárkovsky znečasované - sněmovny. Hrozil by přece "zmatek" v sazbách DPH. Sociální demokraté se také obávají rozpočtového provizoria. Tak pravili. Čeho se bojí doopravdy?
Možná médií, která zase válčí s "komunismem" z časů Husákovy normalizace (1969-1989), z doby prokurátorů 50. let, ne-li paktu Hitler-Stalin, potažmo Molotov-Ribbentrop (1939). Jako kdyby to všechno bylo znovu za dveřmi. Vždyť do KSČM po krajských volbách vstoupilo několik desítek, možná stovek Čechů! A komunisté mají jednoho hejtmana. Někde na severu. To už snad aby byl svolán integrovaný záchranný systém a - pane prezidente, vrchní veliteli - Rada obrany státu. Ne?
ČSSD se asi také nechce vysilovat zpravidla marnou a poněkud nedůstojnou obstrukční činností, kterou přející a udělaví Čechové, soudě podle řady minulých "zkušeností" (průzkumů veřejného mínění), příliš nemilují. Strana se raději soustředí na odvracení nejhorších stránek důchodové reformy. Říká, že po sněmovních volbách zruší druhý pilíř. A primárně se postará o to, aby lidé nepřišli o peníze (o ty jde přece vždycky až na prvním místě). A aby se neposunoval penzijní věk.
Chápu, že strategie a taktika není totéž. Že seriózní partaj nedemoluje hlavou zeď. Zvláště pak ne vysokým čelem, které se Sobotkovi zvedá nad křehkými brýlemi. Ale je zvolená taktika optimální?
Minulý týden přece došlo k bezprecedentnímu kmotrovskému aranžmá při prosazení asociálního balíčku, církevních požitků a penzijní bídy pravicovou vládní koalicí. Tedy k prosazení zásadních změn, které nejsou vůbec srovnatelné se sociálními prkotinami, jež ČSSD za premiéra Paroubka a jeho "levostředové" vlády prohlasovala s opoziční KSČM. Ve společnosti dnes stoupá frustrace. Značná část veřejnosti vložila naději do pádu Nečasova kabinetu. Místo toho padla tato slastná naděje. A vládnoucí navíc vystupňovali vůči ovládaným míru své arogance. Miroslav Kalousek de facto označil všechny, ale opravdu všechny odpůrce církevních restitucí za bolševiky.
Objeví-li se taková překážka, která v poslední chvíli učiní slast nedostupnou, u všech vyšších živočichů dochází k volbě mezi apatií nebo agresí. U lidí je kultivovaným politickým ekvivalentem agresivního chování emotivní demonstrace, horečný občanský aktivismus, peprné petice... Nevpluje-li opoziční strana, která stále ještě je na levici hegemonem, do oceánu naší - aktuálně rozvlněné - občanské společnosti jako její pevná součást a aktivní prvek, uvolní cestu neřízeným excesům. Nebo apatické odevzdanosti. To první nechce, to druhé může zavinit netečností vlastní.
Když vyzýval k účasti na sobotních demonstracích šéfodborář Jaroslav Zavadil, nazval letošní 17. listopad - den chystaných protestů celé škály občanských iniciativ - referendem proti vládě. Bude to však - a nejen příští sobotu, nýbrž v následujících týdnech a měsících - také a možná především referendum pro či proti levicové opozici. Zda je uzavřena ve světě volebních cyklů, parlamentních klubů, marketingových akcí, penězovodů, průzkumů veřejného mínění, mediálních ozvěn, ideových skanzenů, ústavních žalob, vyhlídek na posty. Anebo ne.
