Očima Martina Hekrdly
Revoluce a kalkulace

Zatímco je česká ekonomika již čtvrtý kvartál v recesi, reálné mzdy se meziročně snížily o téměř dvě procenta a počet nezaměstnaných dosáhl půl milionu, pokračuje celonárodní nervák zvaný "komunistické nebezpečí". Uvědomělý lid podepisuje petice, média moralizují, politikové kličkují mezi vzájemně se vylučujícími gesty. Celý podzim se o tom píšou eseje.

Už bychom tedy pomalu měli vědět, jak na tom vlastně jsme. A kdy zase vypukne, nedejbože, ten socialismus, hříchy našimi na hlavy naše uvedený (vyslovil by se jistě - kdyby byl zázračně resuscitován - J. A. Komenský, tentokrát v Kšaftu umírající svobody a demokracie).

Jak na tom jsme? Troufám si předpokládat, že aktuální politiku KSČM nebudou určovat Semelová, Gottwald, Stalin, Rudá armáda, KGB, sovětští poradci, příslušníci Pohraniční stráže anebo dokonce jejich němečtí ovčáci. Předpokládám, že šéfa komunistů Vojtěcha Filipa asi už nebudou vést řídící důstojníci StB, kteří ho v 80. letech znali pod krycím jménem "Falmer" (podle dvou soudních rozsudků z roku 1992 a 2006 Filip nespolupracoval vědomě, respektive nevěděl, že závazek, jenž podepisuje, jej zaplétá do estébácké pavučiny). A konečně si dovoluji předpokládat, že v době ekonomické recese, poklesu životní úrovně a vzestupu nezaměstnanosti se v KSČM - sunoucí se k větší účasti na tvorbě státní politiky (a tím nutně i k větší míře pragmatismu) - spíše prosadí ekonom, místopředseda strany Jiří Dolejš. V říjnu vyhrál první kolo senátních voleb v Praze 8 a je za hvězdu.

Dolejše sice nelze ztotožnit s celou partají, ale ani ta dnes není - a celá dlouhá desetiletí předtím nebyla - stranou revolucí či převratů. Z letošní podzimní esejistiky si zachovává platnost definice anarchisticky prozíravého Ondřeje Slačálka, kterou výslovně schválil středový liberál Jiří Pehe, jenž v životě asi nepřespal v jediném squattu: že totiž dnešní KSČM je "stranou nacionalismu malého národa, sociálních jistot a konzervativních hodnot".

Výtah na každé palivo

Jiří Dolejš se občas - proti této stojaté vodě - může jevit jako hotový revolucionář. Hovoří a píše "o socializující a socialistické strategické perspektivě". Zdůrazňuje však, že nejde o "uzurpování moci a rozbíjení státu", nýbrž jen o "právo na demokratický podíl na veřejné správě". Strana "odmítá řešení extremisticky antisystémová". Vezmeme-li v úvahu marxistickou ortodoxii o revolučním převzetí moci, které vyžaduje rozbití (nikoli jen převzetí) státního aparátu, Dolejšova teze je výslovným odmítnutím revoluce. Je přihláškou k reformistickému krédu. Pro jiná řešení beztak "nejsou lidi". Natož Velký bratr, jenž by zde nějaké "vítězství pracujícího lidu" podruhé imitoval.

"Solidarita, sociální práva, regulovaný trh a veřejné přerozdělování", které Dolejš deklaruje, představují standardní obsah programů socialistických, sociálně demokratických, ba i křesťanských (demokratických a sociálních) stran západního světa. "KSČM je jednoznačně pro evropskou integraci", dokonce "perspektivně federální", uvádí Dolejš, který vůči NATO hodlá uplatnit "kritiku" jeho fungování, "mnohdy agresivního". Kritika není totéž, co vystoupení. Nejtvrdším kritikem zaháčkování NATO v Bushově irácké válce byl sociální demokrat Gerhard Schröder. Ano, tentýž inspicient neoliberální reformy Agenda 2010, která relativně snížila Němcům mzdy a posílila Spolkovou republiku jako exportní mocnost.

Skorosenátor Jiří Dolejš tohle asi ví. Proto vyzdvihuje, že "přínosy sociálního státu se musejí opírat o výkon ekonomiky". A víc: "Levice nemůže být nepřítelem konkurenceschopnosti a tržních nástrojů." Tolik místopředseda KSČM. Já myslím, že je to v suchu. Alespoň pokud jde o komunisty.

Pokud jde o sociální demokraty, je to složitější. V době "bílých" petic, shromáždění a esejů proti "rudým" mocichtivcům, které evokují zadrátovaný svět totalitního čtyřicetiletí - a zároveň v době recese, poklesu reálných mezd a vzestupu nezaměstnanosti -, předvádějí činitelé ČSSD zajímavou schizofrenii. Vymezují se proti sobě v otázce "vládnutelnosti" s KSČM (Michal Hašek ne, Bohuslav Sobotka možná, snad, podmíněně ano-ne, dle okolností). Svorně konstatují, že komunisté se nereformovali. (Asi v sociální demokraty jako v jiných zemích? Ale to by se hlásili o Lidový dům, ne?) Současně počítají, že s KSČM by mohli splnit 60 až 80 procent svého programu. (Klid, jenom mohli!) A že v levostředových vládách by z téhož programu splnili leda tak 40 procent.

Ale jde vůbec o nějaký program? Šlo o něj někdy? Doufám, že vožďové jen nekalkulují, jen nepřemýšlejí o tom, co jim hlasy nahrne a co vyfoukne. Co restartuje výtah k moci. Ať je to cokoli.