Rozpuštěni v hovadinách

Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, je národní identita téměř ztracena. Jsou tomu již dva roky, kdy bruselští byrokraté definitivně ukořistili naši republiku v jejím jarním rozpuku, a dál se ji přičinlivě snaží zbavovat češství.

Unie dusí naše mladičké Česko kamiony, jizví je monstrkoly. Bezohledně, bez slitování. Nic nepomohla vstřícnost z devadesátých let, kdy republika při budování kapitalismu zavrhovala dlouhé vehikly na hranicích vážit a přesouvat náklady na nesmradlavé železniční vagony.

Ke všemu bruselští byrokraté, roky u nás hojně hoštěni destiláty, stejně rozhodli, že náš rum není rum, nýbrž bramboračka, některé naše máslo vlastně není máslo a některé mléko je spíše voda. Buzerují nás také kvůli včelím úlům, vyslechl Čech zasvěcené komentáře ještě před vstupem a ztrátou suverenity.

Nejhorší je, že Unie krade identitu mládeži, nedaří se tomu bránit. Organizuje to například i eurostřízlivá Británie. Prostřednictvím low-cost aerolinií jsou naše děti dopraveny třeba na letiště Stansted. Tam - místo řádného, léta zavedeného poctivého čekání ve frontě na proceduru u okénka s úředníkem - naše děcka rychle mizejí východem označeným EU. Člověk si už ani neuvědomí, že je Čech. Mládež je potom zatažena například na kosmopolitní univerzity.

Jsou však ještě ostrůvky vzdoru. Někteří stateční vlastenci ze čtvrtého odboje (protiunijního) se například vzepřeli příkazu Bruselu ublížit těm nejmenším. Odmítli zbavit dětská pískoviště psích a kočičích výkalů, na protest hřiště vybagrovali. Dobrou zprávou rovněž je, že se odbojářům v obchodech podařilo udržet koblihy. Unijní vlajka také ještě nevlaje na Pražském hradě, nejcennějším a nejmilovanějším skanzenu republiky.
Čtete-li tyto řádky, už si ani neuvědomujete, že jsou tištěny v němčině a v některých regionech francouzsky.

Tak daleko pokročilo rozpouštění organizované mocnými a byrokraty evropské pětadvacítky. Je radost pro sloupkaře fabulovat o Evropské unii; tolik hovadin se už nashromáždilo, tolik se jich dá ještě z České republiky vytrubovat. Jenže, komu se chce věčně žít ve skanzenu?