Očima Davida Jareše
Rychle a upřímně se Stanislavem Grossem

Stanislav Gross byl na počátku své kariéry mladý a nadějný, pár let stačilo, aby se jeho obraz převrátil vzhůru nohama. Před deseti lety jako premiér a předseda ČSSD nevysvětlil, kde přišel k penězům, jimiž financoval své bydlení, a uzavřela se tím jeho hvězdná politická kariéra. Vážná nemoc 16. dubna 2015 ukončila i jeho pozemskou pouť.

Grossova politická kariéra byla typická pro jeho dobu. Hned po revoluci se čerstvý strojvedoucí rozhodl vstoupit do ČSSD a před sebou měl roky nepřetržité cesty na vrchol. V podstatě nevzdělaný kluk, který neuměl jazyky, ani se nikdy neblýskl extrémními teoretickými znalostmi z oblasti politologie, historie, filosofie či práva, byl však praktik a dokázal řídit.

Partajní kariéru začal ovládnutím mládežnické organizace, ve sněmovně byl postupně místopředsedou a předsedou poslaneckého klubu a místopředsedou dolní komory.

Na veřejnost působil až plaše, sociální demokracie ho spolu s Petrou Buzkovou používala na voliče jako návnadu a v jejich osobách slibovala nové, nadějné, schopné a poctivé politiky. Ve skutečnosti však Gross byl tvrdý vyjednávač a taktik, který neměl ve straně mnoho srovnatelných soupeřů. V předvolební kampani v roce 1998 byla Praha plná plakátů Miloše Zemana se Stanislavem Grossem a Petrou Buzkovou, zachránce strany, který nabízí své nadějné následovníky. A ejhle, v politice je z nich tří už jen Miloš Zeman.

Grossův veselý rozčepýřený kukuč balamutil veřejnost docela dlouho, v 90. letech byl ve sněmovně, exekutivní funkci neměl žádnou. Jeho popularitu tak neohrožovala odpovědnost a potenciální průšvihy na svěřeném ministerstvu a poskytovala dost času na posilování pozice ve straně. Veřejnost viděla nevinný výraz věrného mladšího kolegy, už méně bylo vidět, jak Gross Zemanovi i a později i Špidlovi namazal schody, jakmile seznal, že se mu to hodí.

Fotogalerie:

OBRAZEM Grossův život: Od strojvedoucího do křesla premiéra

Vstupem do vlády v roce 2000 Gross narostl, jeho moc už nebyla zprostředkovaná přes stranu, ale nyní byl i součástí kabinetu jako ministr vnitra za Zemana a za Špidly první místopředseda vlády. Gross jako třicetiletý ministr vnitra předběhl sám sebe. Dokázal si dodělat školu, mistrně ovládal zákulisní pletichaření a handlování, stále dokázal okouzlovat veřejnost, ale nedoučil se být státník. Moc ho pohltila a začal mít pocit, že může vše. Vlastní policejní jednotka vysvětlená legendou o boji s korupcí, ne moc důstojná hra na tvrďáka, když se předváděl médiím v maskáčích nebo za povodní v holínkách. Obklopoval se předrevolučními figurami, jako byl například bachař Petr Ibl. Jako kluk z lidu najednou dostal chuť vyrovnat se těm nahoře, už jen proto, že tam mezi nimi byl. Jenže své nedostatky vyvažoval užíváním a možná někdy i zneužíváním moci, které se nemohl nabažit. A na druhou stranu, jako lídr už v té době ani jinou možnost neměl, svůj talent využil k vybudování rozsáhlé vlivové sítě, kterou však musel živit. A když už se nad něčím mělo zavřít oko, riskovat zadarmo nejspíš nechtěl.

Po odstřelení Vladimíra Špidly se v roce 2004 stal premiérem i předsedou ČSSD a po provalení aféry s financováním bytu se jeho pečlivě vybudovaný obraz upřímného mladého politika totálně rozpadl. Billboardy, které v té době byly všude a Gross tam říká "Myslím to upřímně", přispěly svou absurditou nejen ke krachu jeho pověsti, ale celé strany.

ČSSD se v té době pohybovala níž než dneska ODS a jako zachránce po něm přišel další morální titán sociální demokracie Jiří Paroubek, který agresívní a populistickou politikou preference nakonec vyhnal nad dvacet procent. Ale to už byl Gross odstavený, přežíval v bezpečnostní komisi strany a když na veřejnost pronikly informace o podezřelé výhodném akciovém obchodu, byl kdysi nejoblíbenější a nejnadějnější český politik ten nejopovrhovanější. I když vlastně dělal jen to, co všichni kolem něj, jen neměl dost sebekontroly a seberereflexe, aby to nebylo vidět.