Byl to 21. ledna 1986 předposlední velký, manifestační český pohřeb. Po něm už jen Havlův. Ve Václavu Havlovi však národ pochovával především politika, až na druhém místě slovesného umělce. Loučení s Jaroslavem Seifertem - viděno z odstupu třiceti let - bylo i loučením s hvězdnou konstelací české literatury dvacátého století, už asi neopakovatelnou.
Vládnoucí komunisté museli nejprve básníkovu smrt oznámit. Učinili tak půl dne pozdrženou zprávou ČTK, tu pak převzala média, jak se tenkrát ještě neříkalo. Ono stylistické cvičení je výmluvné a poučné. Hle, takto pracovala totalita s fakty. Zkušeně a nestoudně. Seifert se v roce 1929 rozešel s KSČ. Říct, neříct? Neříct. V roce 1936 dostal státní cenu a rok nato napsal jímavý básnický cyklus k úmrtí TGM. Neříct! V roce, kdy pověsili Miladu Horákovou, zaútočili komunisté i na Seiferta (viz Ivan Skála: Cizí hlas). Zamlčet! O šest let později básník statečně vystoupil na spisovatelském sjezdu a rozzuřil přítomného prezidenta Zápotockého. Říct, neříct? To dá (komunistický) rozum, že neříct! V roce 1969 stál v čele Svazu českých spisovatelů. Pšt. A patřil k prvosignatářům Charty 77. To zamlčet v každém případě! Jak tedy vypadal oficiální nekrolog bez důležitých milníků Seifertova života? Takto:
"Ministerstvo kultury České socialistické republiky oznamuje, že v pátek dne 10. ledna zemřel ve věku 84 let národní umělec Jaroslav Seifert, velký český básník, dvojnásobný laureát státní ceny Klementa Gottwalda a nositel Nobelovy ceny za literaturu. J. Seifert se narodil 23. září 1901 v dělnické rodině na Žižkově. To předurčilo jeho literární vývoj. Jako příslušník velké wolkrovsko-nezvalovské generace vstoupil do literatury s programem proletářské poezie. První sbírka básní Město v slzách (1921) byla věnována S. K. Neumannovi, ,básníkovi z nejmilejších', který byl učitelem mladých. Předmluvu ke sbírce napsal Vladislav Vančura.
J. Seifert ve svých verších tehdy vyjádřil sny mládí, touhu po spravedlnosti a šťastném životě proletariátu. V dalších knihách, v nichž projevuje obdiv k zázrakům moderní techniky, si básník jako člen pokrokově orientované umělecké skupiny Devětsil uvědomuje sociální rozpory světa. Významnou úlohu v tom sehrála návštěva Sovětského svazu.
I když básníkův vývoj měl své přílivy a odlivy, jeho poezie ve všech obdobích stranila míru a pokroku. Pracoval aktivně jako novinář, psal ostré politické verše a nepřestal opěvovat českou zemi a své rodné město. V dobách ohrožení národa přesvědčivě vyjádřil odpor našeho lidu proti fašismu a nepřátelům lidského rodu. Veliké české umělecké tradice a jejich představitele, zejména Jana Nerudu a Boženu Němcovou, opěvoval jako symboly národní hrdosti. Ve sbírce Zhasněte světla (1938) zazpíval vlastenecký zpěv lásky k rodné zemi a dal do rukou čtenářů knížku plnou naděje v dny příští. Radost z osvobození pak plným hlasem vyslovil už v prvních poválečných měsících ve sbírce Přilba hlíny, v níž uvítal příchod Sovětské armády a oslavil hrdinství pražského lidu na barikádách. V řadě následujících sbírek se vyznával ze svého vztahu k vlasti a jejímu lidu. Napsal cykly veršů věnovaných dílu Mikoláše Alše a Josefa Lady, malířů z nejčeštějších, zazpíval písně vroucí mateřské lásky ve sbírce Maminka (1954). / Po těžké nemoci se proměnila i Seifertova poetika. Zatímco do šedesátých let psal virtuózní melodické verše, promlouvá po roce 1965 ve svých sbírkách veršem volným. Ať jde o knihu Koncert na ostrově (1965) nebo o poslední vydanou sbírku Býti básníkem (1983), přehlíží v nich celý svůj dosavadní život a všechny hodnoty, v něž věřil. Hledá úporně odpověď na smysl lidské existence. Až do posledního svého slova si zachoval optimismus a víru v inspirující sílu pozemské lásky a domova. Básně z tohoto období jsou jakoby básnickým komentářem jeho vzpomínek, které pod názvem Všecky krásy světa vyšly v roce 1982 a zachytily epochu, v níž básník a jeho přátelé žili.
J. Seifert byl tvůrcem, kterého naši čtenáři milují. Jeho verše nechybějí v knihovně téměř žádné rodiny. Básníkovým knihám se dostalo nejvyšších poct. V roce 1966 ho vláda ČSSR jmenovala národním umělcem. Když dostal v roce 1984 Nobelovu cenu za své básnické dílo, začala se s jeho poezií seznamovat i světová veřejnost. V Jaroslavu Seifertovi odešel jeden z největších českých básníků, který se již za svého života stal národním klasikem."
Mimochodem, národním umělcem jmenoval Seiferta prezident Antonín Novotný. Raději se však zalhalo, že vláda. Komunisté se báli i svých vlastních dějin. A který ubožáček asi vymyslel ty "přílivy a odlivy"? Ale čert vem normalizační nekrolog. Jako básník Jaroslav Seifert dosud neumřel. Doufejme.
