Očima Martina Hekrdly
Skok do vypuštěného bazénu

Vláda Bohuslava Sobotky se nerozpadne kvůli návrhu KSČM na zrušení lustračního zákona (i když část ČSSD bude možná hlasovat s komunisty a šéfovi lidovců Bělobrádkovi to způsobí ujímání). Andrej Babiš si pohlídá, aby se nad "rekonstrukcí státu" nezavřela voda kvůli takové prkotině. Kabinet se stane nahým v trní až tehdy, nedostaví-li se na podzim ohlašované oživení ekonomiky a nesníží-li se příští rok nezaměstnanost.

Konjunktuře sice může vláda házet klacky pod nohy (což ovšem nemá v úmyslu coby spolek z principu "antinečasovský"), ale nemůže sama zařídit zásadní (opakuji: zásadní) vzestup HDP, příjmové a výdajové stránky rozpočtu, a tím i razantnější obsluhu společenských priorit. Vláda sama nezařídí výrazný odliv - řekl by Václav Havel - "blbé nálady" obyvatelstva, i kdyby slavnostně prohlásila, že k 1. červenci z úsporných a etických důvodů ruší všechny církve a náboženské společnosti.

Je jasné, že vývoj ekonomiky v Evropě, Americe i ve světě bude mít určující vliv na to, jestli si dáme - aspoň většina z nás - úlevnou lázeň, nebo si - skoro všichni - střihneme plavný skok do vypuštěného bazénu. Globální vývoj především určí, jestli si tři vládní strany budou vespolek gratulovat, nebo se každá z nich poohlédne po nějaké lepší politické budoucnosti.

Co se vůbec děje? Důležité jsou USA, tam to všechno začalo a mělo by i skončit. A vůbec: dolar jako globální měna je přece unikátní terno. V pátek 31. ledna vysázel deník E15 titulek: "Růst ekonomiky Spojených států zpomalil" (za loňský rok o jedno procento). "Amerika je zpět!" (v růstu HDP) zářil naopak na první straně titulek listu Le Monde jen o den později nad týmiž statistickými čísly (s důrazem na "prudké zrychlení" v posledních dvou čtvrtletích). Konec dobrý, všechno dobré?

Smrt vše srovná

Ne, nemá to - řekli by bratři Slováci - "konca kraja". Tento týden už ekonomické mediální kanály píší o "smrtícím koktejlu" tří - úhrnem zničujících - ingrediencí: Za prvé, "tiskárny na dolary" americké centrální banky zvolňují chod, čili utahují měnovou politiku vzhledem k oživení ekonomiky.

Z toho - druhá složka třaskaviny - plyne napětí na rozvojových trzích, vyvolaných úprkem kapitálu z rozkolísané periferie zpět do metropole. To kvůli oživení na vyspělém severu i kvůli předpokládanému zvýšení tamních úrokových sazeb z dosavadní "protikrizové" nuly.

A konečně za třetí: americká ekonomika možná ani neoživuje. Poslední čísla - za leden 2014 - ukazují nejrychlejší propad průmyslových objednávek od roku 1980. Dynamiku tohoto propadu sleduje index VIX, což je uznávaná - nejde o legraci - "míra strachu investorů". Analytici si hodili korunou a odhadují brzký propad akciových trhů až o 10 či 15 procent. Recese prý z toho ale další nebude, jak obvykle bývá. Nebo také možná přece jen bude. Protože do Číny nikdo pořádně nevidí. Stejně jako do hlavy Angely Merkelové; Německo nejnověji odmítlo další snížení řeckého dluhu, i když nemůže být nikdy splacen...

Andrej Babiš měl v neděli pravdu, když reagoval na Václava Moravce, marně z něj dolujícího "střednědobý záměr" ministerstva financí v obsluze státního dluhu: "My to nevíme. My nevíme, jak se budou vyvíjet finanční trhy." Lze vůbec hovořit nad takovou ekonomikou o elementárně funkčním - nebo dokonce nejlepším možném - systému? Babiš také řekl: "Víte, nejlepším analyzátorem anebo předpovídatelem je smrt."

Proč tedy vlastně - třeba i se zavázanými očima - neskočit?