Pátečník Jaromíra Slomka
Slušnost bez šance

Krátce po návratu našich olympioniků z Ria de Janeiro rozhodli se naši politici, že je poctí audiencí. Potřesou jim rukama, poděkují za reprezentaci vlasti, nezapomenou přizvat novináře, fotoreportéry a kameramany, bude to hezké. Stalo se v úterý 13. září.

Zamrzelo mě, že paní Mgr. Kateřina Valachová, Ph.D., ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, jež se zúčastnila přijetí sportovců v Kramářově vile, nepočkala na návrat paralympioniků, mohla společným přijetím sportovců handicapovaných a nehandicapovaných demonstrovat před celým národem, jak si v praxi představuje inkluzi, o které tak ráda mluví. Chtěl jsem o tom napsat glosu, a tak mě zajímalo, zda paní Valachová byla onoho dne i na dalších dvou setkáních, tedy u pražské primátorky a nakonec též u prezidenta republiky. Jsou čtyři možnosti, říkal jsem si, v dostupných zdrojích jsem však nic nevypátral.

1) Paní ministryně se s olympioniky setkala pouze v Kramářově vile, u dalších audiencí nebyla.

2) Paní ministryně asistovala též u přijetí sportovců paní primátorkou.

3) Paní ministryně byla nejen u paní primátorky, ale také u pana prezidenta.

4) Paní ministryně sice na radnici nešla, na Hrad však ano. Usoudil jsem, že cesta k přesné informací bude rychlá: napíšu na ministerstvo školství a slušně se zeptám.

Na internetu jsem snadno zjistil, že existuje člověk jménem Jaromír Beran, "zástupce ředitele Kanceláře ministryně", i usoudil jsem, že snad neudělám chybu, když svůj dotaz položím jemu. Na elektronickou adresu, uvedenou na webových stránkách ministerstva školství (ZDE), jsem 14. září odeslal lapidární otázku: Vážený pane magistře, prosím Vás, zúčastnila se paní ministryně včerejšího přijetí olympioniků u prezidenta republiky? A u pražské primátorky? S díky za informaci..."

Asi to bylo nepříhodné datum, na 15. září připadly kulaté narozeniny paní Valachové, "významné životní jubileum", její úřednictvo bylo možná zaneprázdněno přípravou obložených chlebíčků, obstaráváním girland, konfet a veselých papírových čepiček. Čekal jsem den, čekal jsem dva dny. Nic. Proto jsem 16. září jsem napsal znovu: "DRUHÝ POKUS/Vážený pane magistře, prosím Vás, zúčastnila se paní ministryně..." Pan Beran se však rozhodl, že moje otázky bude ignorovat. Možná uklízeli výzdobu. Počkal jsem do 20. září: "Vážený pane magistře, ptám se potřetí na totéž, prosím o odpověď." Kolikrát ještě? Proč ten úředník na slušnou otázku nezformuluje slušnou odpověď? Vyřízení mé žádosti o informaci by mu zabralo asi minutu pracovní doby (a nepíše-li snad "všemi deseti", tak tedy dvě minuty, nanejvýš tři).

Ve středu 21. září - měl bych si k tomu datu do kalendáře přikreslit kytičku - se ministerstvo konečně ozvalo. No prosím, radoval jsem se, stačí se třikrát zeptat, a úřad se s člověkem přece jen baví! Nenapsal mi však pan Beran, nýbrž paní či slečna Menoušková. Dovoluje si mne prý "informovat, že (...) dotaz byl předán Oddělení vnějších vztahů a komunikace k vyřízení". Paní či slečna inženýrka Menoušková nenapsala třeba: "Kolega Beran si nepřeje, abyste ho už obtěžoval, má na starosti důležitější věci než odpovědi na dotazy, jež považuje za zbytečné", paní či slečna inženýrka nenapsala dejme tomu: "Kolega Beran mi postoupil otázku, protože si neví rady s odpovědí na ni", paní či slečna nenapsala ani: "Odpovídám za kolegu Berana, paní ministryně, když to tedy potřebujete vědět, byla v úterý 13. září jen v Kramářově vile." Nebo: "Ptal jste se kolegy Berana, kde byla 13. září paní ministryně. Sděluji, že byla v Kramářově vile, na magistrátu a také na Hradě." Kdepak, inženýrka Menoušková se na mne obrátila, jako by magistra Berana nebylo. Proč? Těžko říct.

Nicméně jsem trpělivě čekal na reakci onoho oddělení. Čas plynul známým tempem. Den, dva, tři, čtyři, pět dní. Co je to pro ministerstvo? V pondělí 26. září jsem napsal paní či slečně Menouškové, ač jsem měl sto chutí obrátit se znovu na mlčenlivého pana Berana: "Vážená paní inženýrko, položil jsem třikrát a pokládám počtvrté otázku (viz níže), jejíž zodpovězení je přece velmi snadné, na to nemusí být zvláštní oddělení..." - a zopakoval jsem původní dotaz z kalného rána 14. září: "Vážený pane magistře, prosím Vás, zúčastnila se paní ministryně..."

Ministerským úředníkům Beranovi a Menouškové se to podařilo: už od toho úřadu nic nechci. Můj článek ostatně mezitím vyšel (viz TÝDEN č. 40/16, též ZDE). A empatická paní ministryně přijala ve čtvrtek 29. 9. v Národní technické knihovně v Praze naše paralympioniky, tak co. Škola hrou, školství hříčkou.