Holka si chtěla jít v sobotu večer zatancovat, a tak i šla. Na místo dorazila dost pozdě, až v půl desáté, dřív to však nebylo možné. Měl na ni čekat přítel, snad před domem, snad na rohu, snad až před tančírnou. Špatně se domluvili. Nečekal nikde.
Příběh je literární, možná však vskutku "ze života". Emancipovaná dívka Mařka vstoupila do sálu bez doprovodu, usadila se a objednala si pivo. Jak se ukázalo, milý Vojta nebyl ani uvnitř. V duchu mu nepřítomnost vyčetla, "mladá radost projela jí prsy a rty, řekla tiše ,aťsi' - a rozhlédla se kolem sebe rozzářenýma očima". Její "dychtivý pohled" se setkal s jiným a neznámý muž promluvil: "Smím přisednout, slečno?" V této chvíli už víme bezpečně, že příběh není z tohoto století. Je starý více než devadesát let. A za tu dobu se i v české literatuře leccos přihodilo. "Smím přisednout, slečno?" by už dnes asi neřekl nikdo, leda pro zasmání. Autor to však v roce 1922 myslel všechno zcela vážně ",Abychom tu sami neseděli. Vy tu - já tam. Bude nám dohromady veseleji. - Či snad někoho čekáte?' dodal, když stále neodpovídala. ,I ne,' řekla Mařka a zavrtěla prudce hlavou."
Neznámý a v povídce nepojmenovaný chlapík, snad cizinec, alespoň tak působil ("Celá jeho postava, šat, ruce, ba i knoflíčky od manžet odlišovaly ho tolik od ostatních, že Mařku až zamrazilo, když ho spatřila"), objednal víno a cosi o sobě pověděl ("Já jsem docela sám", "Celý svět jsem projel", "Jsem doma všude a nikde", hlavně však "Miluji vás, slečno!") i naznačil ("přitiskl ji k sobě, šel rukou podél pasu k ňadrům, a sevřev je, vydechl zhluboka jako zachráněný" - to vše pravděpodobně při tanci). Na noc si ho Mařka přivedla do svého kumbálku vedle kuchyně v bytě, který jí nepatřil.
Tam se stalo cosi očekávaného ("Marie padla naznak do lůžka" a vzápětí již "cizinec vstupoval do jejího těla"), jenže z banality autor překvapivě odbočil k hororu: "A tu tělo cizincovo, napjaté pohlavní křečí, náhle sebou nesmyslně zalomcovalo. Marie cítila, že nedošel ještě k jejímu srdci; jata strachem přitiskla ho k sobě ze všech sil. Tu tělo přelilo se přes ni jako vlna a znehybnělo - ztvrdlo. Marie uslyšela rozedraný vzdech, ale nebyl to vzdech lásky - přicházel z jiné strany. Byl to vzdech nesmírný a přece krátký, který doznívaje, rozezvučel všechny věci pokoje. Zamrazilo ji smrtelně, jako by led v sobě pocítila. Uchopila za vlasy hlavu, bezvládně jí ležící na hrudi, zvedla ji usilovně, až donesla ji do svitu hvězdy, která za oknem stála od věčnosti k věčnosti. A v tomto mdlém světle uviděla vytřeštěné oči a staženou grimasu mrtvoly. / Byl raněn mrtvicí."
Povídku Služka napsal v roce 1922 Jiří Wolker. Také ji zařadila literární historička Zuzana Říhová (nar. 1981) do antologie Neplač, vstaň a střílej! (Próza české poválečné avantgardy), vydané v edici Skrytá moderna nakladatelstvím Filip Tomáš - Akropolis (253 s.). Jde o texty členů Devětsilu a Literární skupiny z let 1919 až 1925. Potkáme se tu dále se Lvem Blatným, Artušem Černíkem, Františkem Götzem, Adolfem Hoffmeisterem, Karlem Hradcem, Josefem Hrůšou, Jaroslavem Hůlkou, Josefem Chaloupkou, Daliborem Chalupou, Čestmírem Jeřábkem, Zdeňkem Kalistou, Františkem Němcem, Miloslavem Nohejlem, Karlem Schulzem, Ivanem Sukem, Vladislavem Vančurou (v jeho povídce Býti dělníkem našla editorka titulní slova Neplač, vstaň a střílej!) a Bartošem Vlčkem, tedy se jmény známými i pozapomenutými, s kousky silnějšími i slabšími.
Je to záslužná, objevná, textologicky zodpovědně připravená čítanka, pravděpodobně vedlejší produkt studie Vprostřed davu (Česká avantgarda mezi individualismem a kolektivismem), již paní či slečně Říhové právě vydalo Nakladatelství Academia. V jednom svazečku zde máme to, co kdysi patřilo k sobě, avšak takto pohromadě se nikdy nesešlo.
Kdo se chrestomatií poctivě prokouše od prvního do posledního textu, vzpomene si možná na slova F. X. Šaldy z roku 1928. Jsou ostatně dobrá i pro jinou příležitost: "Do dějin vcházejí jen ti zcela upřímní, upřímní a sobě věrní až do flegmatičnosti; ti, jimž záleží na úspěších na literárně koňském trhu a jeho slávě tak málo jako na loňském sněhu; co nejvíce svoji a co nejméně cizí; ani noví ani staří, ani zelení ani žlutí, nýbrž právě: svoji, svoji, svoji... A blázni cizích frází a hesel, hastroši cizích póz padají do propadliště, dříve než se po jevišti rozhlédnou; a žalostná jest jejich smrt mezi šváby, krysami, novináři, divadelními režiséry a jinými módními panáky z krejčovských nebo holičských vitrín."
