V Arktidě je letos pěkné horko. Nejen mnohokrát omílané klimatické, ale nově také horko strategické. Politici zemí hraničících se severní polární oblastí si už všimli, že právě tají ledy a že to vlastně přináší zajímavé příležitosti. Během září evropský satelit Envisat zjistil, že se díky tání poprvé v historii měřených údajů otevřela dosud jen teoreticky existující severozápadní mořská cesta přes Severní ledový oceán.
Pokud by tahle zkratka začala fungovat, znamenalo by to významné zkrácení plavby mezi kontinenty severní polokoule. Historie satelitních měření se ovšem letos dožívá pouhých 29 let. Severozápadní cesta i podmořská naleziště se prakticky jistě otevíraly vícekrát během lidské historie. Jen o tom nikdo nevěděl.
Je-li tohle hmatatelný důsledek momentální změny klimatu, pak se lze škodolibě ptát, co je na tom vlastně špatného. Srovnatelně „tragickým“ důsledkem posunu klimatu je postupné odkrývání dříve jen obtížně dostupných nalezišť nejrůznějších surovin, které zatím odpočívaly pod zamrzlým mořem.
Země kolem Arktidy se s jásotem a vervou pustily do mocenských pranic – snaží se urvat co největší kus arktického dna pro sebe. Není příliš pravděpodobné, že by došlo na střely dlouhého doletu, každopádně je ale postaráno o vděčné mediální téma na několik roků dopředu...
O polárních oblastech se často hovoří jako o zemi „věčného ledu“. Ve skutečnosti je ale led na zemských pólech věčný asi jako naše bývalé přátelství se Sovětským svazem. Jak je vidět, i v geologicky titěrném časovém intervalu lidského života pozorujeme změny ledové pokrývky. Pohled do minulosti jednoznačně ukazuje, že dnešní doba v tomto ohledu není žádnou výjimkou, naopak. Poslední tři milióny let svět prožívá dramatické cykly ledových a meziledových dob. Led v nich ustupuje nebo přibývá neustále, někdy více, někdy méně.
Globální teplota se mění od vzniku planety a zatím moc nevíme proč. Ve fosilním záznamu vidíme, že na Zemi je obvykle jakžtakž teplo, ale stane se, že naše planeta na pár milionů let zmrzne.
V jednom takovém mrazivém období právě žijeme. Zhruba před 40 miliony let začala zamrzat do té doby příjemná Antarktida a nedávno přišly nevlídné ledové doby. Současný mráz ale vlastně není zase tolik dramatický. Přibližně před 2,7 až 2,3 miliardy let Země zmrzla skoro na kost v huronském zalednění. Ještě krutější mráz panoval v období kryogenianu, před počátkem prvohor. Někdy se mluví o období Země jako obrovské sněhové koule, což výmluvně popisuje tehdejší poměry: život přežíval ve velmi stísněných a drsných podmínkách. Ve starších prvohorách následovalo andsko-saharské zalednění a v mladších zalednění Karoo.
Přes všechna objevená zalednění je led na pólech v pozemské historii jen občasným zpestřením. Pouze naše doba je tak trochu posedlá ledem a smutnými ledními medvědy: tající ztuhlá voda vzbuzuje emoce, jako by snad všichni toužili žít na ledovci. Každého najednou zajímají. Ledem se bavila i vědecká výprava Ocean Drilling Program Expedition 207, která v roce 2003 mimo jiné nasbírala vzorky sedimentů ze dna Atlantiku 380 kilometrů severně od jihoamerického Surinamu. V létě vědci publikovali výsledky analýzy schránek fosilních mořských prvoků dírkonožců, podle níž nebyl například v době před 41 miliony let na severní polokouli prakticky žádný led. O tomto období se z hlediska ledu vedly spory, ale nakonec to není nic divného. Země se teprve začínala ochlazovat z horkých druhohor a navíc právě doznívalo zajímavé krátké teplé období. Ještě před 41 miliony let bylo na Zemi o mnoho tepleji než dnes; tropické lesy zasahovaly až do Evropy, na pólech bylo zeleno a kupodivu to nikomu nevadilo.
A smutní lední medvědi? Jsou překvapivě mladí. Poměrně přesně se ví, jak se evolučně odštěpili z jedné skupiny běžnějších medvědů hnědých před pouhými několika sty tisíci lety. Nejblíže jsou jim příbuzní medvědi hnědí ze severních ostrovů aljašského Alexanderova souostroví. Zcela nedávný vývoj medvědů ledních z medvědů hnědých hezky dokládá i jejich vzájemné křížení, jehož výsledkem jsou potomci vesele plodní, jako by se nechumelilo. Ne že bychom proto měli být na lední medvědy oškliví. Nicméně je nemusíme vidět jako věčné průvodce nehybných ledových pustin, ale jako produkt nesmírně proměnlivé povahy polárních oblastí.
Přírodovědecká fakulta JU a Botanický ústav AVČR
Ilustrace: Martin Velíšek
